K mému velkému zklamání jsem se tentokrát bohužel v Kanadě nesetkal s Edem Bickertem. Důvod byl smutný, protože Ed právě absolvoval testy pro příjem do nemocnice. Úplně stejná věc v tu dobu stihla Rob McConella a tak setkání s těmito skvělými muzikanty by bylo vzhledem k situaci nevhodné. Ed o mé přítomnosti v Torontu věděl a vzkázal mi po muzikantech vřelé pozdravy, nic méně setkání jsme odložili na příště. Doufám, že ho v létě 2008 zastihnu v lepší formě a setkání proběhne, tak jak jsem si přál. Musím podotknout, že jsem šel v Kanadě, mimo oficiální program, z jedné párty do druhé a byl jsem tam tak žádaný, že jsme museli nějaké akce odmítat, abych si měl kdy odpočinout. Velice milé a inspirující však pro mě bylo setkání s manžely Billem a Paulou Lischmanovými, kteří bydlí asi 80 km od Toronta v hobytím baráku. Ten barák na mě fakt velmi zapůsobil. Byl zkrátka úžasnej a měl pohodovou atmosféru. Jedná se o dům vykopaný pod zemí jako nora!



Člověk by se v něm ihned zabydlel. Paula je módní návrhářka a cestuje neustále kolem světa. Bill je vynálezce a myslitel a časově je na tom velmi podobně jako Paula. Podle Billova životního příběhu byl natočen dokonce i hollywoodský film. Proslavil se ne jen realizací svého neobvyklého podzemního domu, ale i létáním na ultralehkých letadlech. Přesto si najdou čas na to, aby pohostili svoje přátele. Návštěvy mají v této oblasti dlouholetou tradici již z doby osídlování. Z toho důvodu jsou domy a místnosti pro společenské události velmi prostorné. Na druhé straně si tam s návštěvami příliš hlavu nelámou a nikdo vás hostitelsky neobtěžuje. Ukážou vám kde je pití, jídlo, záchod a postel a dál je to na vás. Jestli chcete společnost, nebo dáte přednost soukromí svého pokoje. Lidé v Kanadě jsou velmi srdeční, ale zkrátka vám nic nevnucují. Velmi milé bylo také setkání se stavitelem kytar italského původu Dinem Stanicia. Je v Ontáriu velmi známý a má obrovský přehled o kytarách. Staví jak jazzové lubovky, tak masivní nástroje. Ovšem ruční práce je v Kanadě velmi drahá a tak jeho jazzová kytara vyjde v průměru kolem $10 000. Má doma taky nepřeberné množství knih o kytarách, které ochotně půjčuje případným zájemcům o jeho práci. První týden jsem měl od něj půjčeno asi 20 knih! Chtěl mi půjčit i jednu svoji kytaru, ale bohatý program mi znemožnil se nástrojem podrobněji zabývat. Na první kontakt se mi jeho kytary zdály dobře řemeslně zpracované, ale mít ty peníze, radši bych šel do Gibsona L5 . Je pravda, že jsem již pátý den při procházce s Davem a Lynn kolem jezera viděl dva bobry! Panečku to byla Kanada a hlavní ulice městečka Port Perry vypadala jak vystřižená z westernu, ale ještě mi v tom něco chybělo. Spíš někdo . Vousatej týpek v kovbojským klobouku, kterej jezdí ve starý Dodge s korbou, hraje na Guilda z 60 let, nemá počítač ani CD přehrávač a v autě používá výhradně audio kazety! Tak to je skalní blues and soul man Howard Ross se kterým se na MySpace neseznámíte. Howard je skvělej člověk, kterej dokáže ocenit dobrou muziku a dobrý muzikanty. Kyž jsem doma poslouchal jeho CD, který mi dal, musel jsem se při třetí skladbě rozesmát. Byla to totiž vinylová deska vypálená na CD, se všemi škrábanci a šumem. Nebylo to udělaný uměle - on si nechal vylisovat jen vinylový desky a pro ty co už nemají gramofon to zkrátka vypálil na toto podřadný médium. Tomu říkám samorost!
S howardem jsem poprve hrál v malém hudebním baru Piccadilly, kde se pravidelně hrává blues. Hráli jsme pouze ve dvou - dvě kytary a zpěv. První set jsme si myslím oba odtrpěli a chvíli nám trvalo, než jsme našli společnou řeč. Howard je vynikající kytarista a umí skvěle doprovázet, ale já nejsem ryzí bluesman a tak jsme se chvíli hledali. Ve druhém setu šel ovšem ostych stranou a začalo se to pěkně rozjíždět. Ke konci už jsme hráli jako sehraná dvojice a na závěr jsme si padli kolem krku v upřímném dojetí. Byl to další silný zážitek Kanadského výletu. Potom jsme s Howardem odehráli ještě 3 koncerty a vždy jsme se střídali ve zpěvu a sólech. Poslední neděli před odletem jsem hrál s Howardem a partou místních bluesmanů ve slavném klubu v Oshawě Chicagos.



Tam už jsem měl kompletní rytmiku z výbornejch a zkušenejch muzikantů. Na kytaru hrál skvěle Bobby Watson, kterej mi daroval svůj slide, jakej jsem tady ještě neviděl. Je skleněnej a hodně tlustej a má krásnej hutnej tón. Na klávesy hrál velmi dobře starej ostřílenej pardál Terry Blankley, kterej taky výborně zpívá ostatně jako Howard i Bobby a na bicí Greg Stokman. Basy se ujal nouzově Howard Ross a někdy to bohužel v tomto směru skřípalo, ale jinak myslím, že bez jedinné zkoušky - super koncert. O celém koncertu vyšel krátký článek v Acoustically Speaking a dokonce se tam objevilo i krátké video mého sóla z "I Loved Another Woman" Petera Greena. Zážitků bylo fakt hodně, ale nejvíce si vážím těch mnoha setkání se skvělými muzikanty. Nevím čím to je, ale nikdo si tam na nic nestěžoval a přísahám, že ani jeden muzikant mi neřekl - je to tady na hovno, nemáme kde hrát, málo nám platěj a podobně. Taky jsem si všimnul, že tam mají všichni lepší barvu v obličeji. Nevím čím to je, ale asi po 6 - 8 dnech jsem začal vypadat stejně. Někdo mi tvrdil, že je to lepším vzduchem, jinej tou pohodou atd. Já nevím čím to bylo, ale je pravda, že jsem tam měl pocit, že můžu dělat v podstatě cokoliv - třeba prodávat žížaly a vždycky se tím uživím. Měl jsem tam pocit svobody, zejména té hudební. Nechci to příliš malovat, ale je jasné, že se tam chci opět vrátit a zase svobodně hrát pro někoho, koho moje hudba zajímá. PEACE!

Tags: Canadian Tour 2007 - část třetí