Už je to pár let co znám Kanadskou zpěvačku Lynn McDonald a jejího manžela Jamese McDonalda. Chodila na moje koncerty už v polovině devadesátých let a nějakej rok trvalo, než se osmělila mě oslovit. Je velice milá a sympatická dáma a tak jsme se brzy spřátelili. Vozila mi hlavně CéDéčka z Kanady, které se tu dají špatně a nebo vůbec nedají sehnat. Jako Eda Bickerta, Dr.Music - Douga Rileyho nebo Boss Brass Rob McConella. Postupně mě takhle seznámila s celou kanadskou jazzovou i bluesovou špičkou. No a s tím zbytkem, zejména s mladšími muzikanty jsem se seznámil prostřednicvím serveru MySpace. Je to téměř neuvěřitelné, ale můj profil na tomto geniálním serveru shlédlo už přes 20 000 lidí!!! Asi nemusím dvakrát zdůrazňovat o jak velké promotion se jedná. Když to srovnáte s jinými českými hudebníky je kontrast dost velký. V průměru mají návštěvnost max do 5 000 lidí! Samotného mě popularita v zahraničí velmi těší a do jisté míry mě vynahrazuje různá příkoří v naší vlasti (doma není nikdo prorokem). Abych se vrátil ke Kanadě. Lynn mě přemlouvala asi rok, abych se do Kanady vypravil. Tvrdila že mě tam budou milovat a já, musím podotknout, jí to moc nevěřil. Když jsem pak dostal krásný dopis od Eda Bickerta, kde chválí moje CD a mojí hru, začal jsem o této cestě vážně uvažovat už jen proto, abych se mohl se svým oblíbeným kytaristou setkat. Jima Halla jsem viděl a slyšel třikrát a dvakrát se s ním i bavil. Bylo velmi příjemné být ve společnosti osobnosti takového formátu, která do značné míry ovlivnila moji hru. Takže Ed byl pro mě velkou motivací, ale i jiní vynikající muzikanti, jako Dave Restivo, Kelly Jefferson, Ben Riley, Reg Schwager, Ted Quinlan, Richard Underhill, Kevin Breit a další.
Na začátku svého vyprávění musím moc a moc poděkovat jak Lynn, tak Jamesovi McDonaldovi, který mimo jiné hrál 30 let v Boss Brass Rob McConella na lesní roh. Tento geniální orchestr mám moc rád, zejména pak CD Even Canadian Get The Blues. Mimo to hraje v různých orchestrech i klasickou hudbu. Dále musím poděkovat Michalovi Zemanovi, bez jehož pomoci by spousta věcí nevznikla a pravděpodobně by nemohla být uskutečněna ani Canadian Tour 2007. A v neposlendní řadě musím poděkovat ČSA za sponzorskou letenku v business class. Takže úvod bychom měli za sebou a můžu se pustit do vyprávění . Po nekonečných 11 hodinách strávených v letadle jsem se totálně zblblý vypotácel do letištní haly a přetočil hodinky o šest hodin dozadu. Lynn a James mě čekali s úsměvem na tváři a s přichystaným programem na celý večer. Ne že bych byl bábovka, ale musel jsem rázně odmítnout. Za prvé bych do sebe nevpravil ani sousto a byl jsem zralý tak akorát na to dát si někde dvacet. Zajeli jsme tedy na okraj Toronta, kde žije syn Lynn a tam jsem si dal šlofíka. James odehrál koncert a potom mě odvezli k sobě domů do městečka Port Perry, které je vzdálené asi 80 km od Toronta. Vše co je vzdáleno do 100 km od města je bráno jako že je to blízko. Vzdálenosti tam mají úplně jiný rozměr . Hned druhý den večer jsme jeli do Down Townu, jak tady říkají centru Toronta. První jam v hotelu Rex byl omračující zážitek. Asi proto, že jsem si od toho moc nesliboval. Měl jsem ještě jet - lagg a tím pádem jsem byl večer fakt dost unavenej. Ještě před tím jsme zašli na večeři a pivko do jednoho Beer Pubu. Jídlo v podstatě americké - hranolky a sendviče a pivo nic moc. Neumějí ho totiž vůbec načepovat a tak i český pivo na který jsem tady tředí den natrefil stálo za prd. Kupodivu neměli Plzeň, ale Kozla. No a po jídle jsme zašli do Rexu, což je mísní centrum jazzu a blues. Koncerty jsou tady i 3x denně! Rex je také takovým domovským klubem všech jazzových muzikantů v Torontu a konají se zde dlouhatánské a vášnivé jam sessiony. Nejdříve hrálo trio Aliho Berkoka, které jsem už neslyšel a asi po hodině nastoupilo trio dalších mladých muzikantů. Jak už jsem napsal nic moc jsem si od toho nesliboval. Jakmile ovšem začali hrát spadla mi doslova čelist. Ihned mne zaujal bubeník, který hrál velmi muzikálně, skvěle doprovázel a hrál naprosto přesně. Až po chvíli jsem v něm poznal Bena Rileyho, který je už nějakou dobu mým friendem na MySpace! O pauze jsem ho oslovil, vysvětlil kdo jsem a zeptal se ho, jestli bych si nemohl s nimi zahrát. Byl doslova nadšený, že mě poznává a že jsem v Torontu. Basista hrál taky skvěle a pianista fakt vyrtuózně. Už jsem slyšel ledacos, ale tohle byla první liga. Po třech skladbách mě představili jako kytaristu z evropy a já lehce rozechvělý vystoupil za vlažného potlesku na pódium. Řekl jsem si, že pro začátek bude nejlepší dvanáctka a zmínil Straight no Chaser. Yes, souhlasili nadšeně ostatní. Odpočítal jsem to a po tématu odstartoval první sólo. Byl to zážitek hrát s tak špičkovou rytmikou. Nemusíte se soustředit na nic jiného, než na svoje sólo. Všechno šlape jak hodinky.
Dost jsem se odvázal a obecenstvo mě odměnilo bouřlivým potleskem a výkřiky bravo. Ta bouřlivá reakce mě fakt překvapila, ale musím přiznat, že i dost polichotila. Druhou věc jsme hráli Solar. Rytmika hrála fakt chytře a rytmicky i hatmonicky moderně kombinovala. O pauze se ke mě přiřítili přihlížející hudebníci a vyptávali se kdo jsem, odkud jsem a kde jsem se tam vzal. Mezi nimi i výborný kytarista a skladatel z Montrealu Eric St-Laurent. Byl nadšený a přesvědčoval mě, že spolu musíme určitě něco podniknout. Bylo to moc milé, ale pak už jsem byl tak unavenej, že se mi klížily oči. Do Port Perry, kde jsem bydlel to byla ještě dobrá hodinka cesty. Rozloučil jsem se s kapelou a vydali jsme se na cestu. Do postele jsem se i tak dostal až v 1 hodinu ráno a to už u nás bylo 7 . Stejně jsem pak nemohl samým vzrušením usnout. Ta energie mě stále ne a ne opustit.

Tags: Canadian Tour 2007 - část první