Prokletý internet! Člověk se díky němu dozví v mžiku o všech hračkách, které by se mu snad mohly zamlouvat. Sociální sítě, komunitní weby, fóra .. a ne dejž bože když vládnete anglickým jazykem. To je pak hotová katastrofa! Ubožákovi pak nezbývá, než se zadlužit a nebo se odstěhovat jižní Ameriky mezi indiány. Zrovinka takhle jsem při brouzdání po síti narazil poprvé na zmínku o novém Marshallu Class 5. Ihned mě tato informace zaujala, protože jsem toužil už po 1972 Handwired, který byl ovšem pro klubové hraní i při svých 18W stále příliš hlasitý. Tenkrát mě napadlo, že by mohl Marshall vyrobit pěti wattové kombo v A zapojení. Konec konců proč ne? Je to teď velmi populární záležitost, ke které se vrací mnoho výrobců. Vidíte, a už je to tady!
Class 5 je o něco větší než jeho konkurenti od Fenderu, Epiphonu, či Harley Bentonu. Má 10" reproduktor Celestion G10F-15, dvě elektronky ECC83 a jednu EL84. Na ovládacím panelu najdeme vstup, knoflíky pro hlasitost, basy, středy, výšky a nakonec páčku vypínače. Vzhled je vysloveně úchvatný ve stylu šedesátých let. Ostatně stejný jako u Blues Brakeru a modelu 1974. Černá koženka v kombinaci s typicky zlaceným plechem panelu, mřížkou a specifickými ovládacími knoflíky zalahodí oku klasika. Old schoolový nápis Marshall na čelní straně podtržený zeleno krémovým faldem oddělujícím koženku od prošívané látky kryjící reproduktor už jenom harmonicky doplňuje tuto symfonii.
A zvuk? Ten je vždy především otázkou vkusu, ale klasické lampové zkreslení se líbí snad každému milovníkovi elektrické kytary. Na kombu byla nálepka s nápisem: Pure Valve Tone. Jak jinak, áčko je vlastně to nejpůvodnější zapojení. Zkrátka zesilovač, který se nechá přebudit. Čistého zvuku se s humbuckery určitě nedočkáte. Jedině by jste si brnkali jen tak doma pro sebe a měli nastavené volume tak maximálně do první čtvrtiny. Jakmile otočíte knoflík hlasitosti na polovinu, začne Class 5 zpívat známou lampovou písničku. Když vytočíte volume na 3/4, tak už můžete začít s otřelými rockovými rify. No a za zvuk při plné hlasitosti by se nestyděl ani Zakk. Pokud tedy máte rádi spíše crunch, musíte bubeníka přemluvit aby do toho neřezal jak "hluchej do vrat". Já jsem si tento aparát pořídil na klubové hraní blues a při té hlasitosti z Marshalla leze příjemný, teple zabarvený zkreslený zvuk s poměrně velkou dynamikou, což je pro Marshally ostatně typické. Zkrátka měkčí pumpující zkreslení. Když hrajete s vyzrálými muzikanty, kteří respektují spoluhráče a dynamiku skladby, můžete s Class 5 vydolovat slušnou řádku zvukových možností. Doporučuji pracovat s hlasitostí a clonou na kytaře.
Rozměry aparátu jsou 495 x 415 x 230 cm a váha je rovných 12kg. Další příjemnou věcí je cena, která se na našem trhu pohybuje v rozmezí 10 - 16.000,- kč. Po záplavě čínské produkce taky velmi potěší nápis na zadním přístrojovém panelu: Made in England!
Pokud navštívíte na internetu stránku YouTube, určitě vám neunikne celá řádka videjí tohoto kousku a mezi nimi i záznam z koncertu Joa Bonamassy, kde je povaha tónu patrná asi nejlépe. Co dodat …. snad jen "back to roots"!

Tags: Marshall Class 5

Když jsem hrál v roce 1991 na Marshall 800 a srazil se náhodou s Jimmym Marshallem na výstavě ve Frankfurtu, málem jsem se pomátnul nadšením.
Řekl jsem mu, že hraju na jeho aparát a nechal jsem si od něj podepsat hned dva plakáty. Dodnes si na tuto chvíli občas vzpomenu. Hlavně proto, že mi jeden z těch plakátů visí zarámovanej ve studiu. Zdá se vám to jako přehnané modlářství? Možná a taky možná právě kvůli mému vztahu k hezkým a užitečným věcem mě kamarádi předzdívají v legraci "Věcař".
Asi před 12 lety jsem šel takhle čirou náhodou po ulici s pár desítkama tisíc v kapse. Ne to není pohádka, ale skutečnost. Dostal jsem zrovna zaplaceno za větší zakázku, ale daleko jsem ty peníze nedonesl. Vešel jsem totiž do prodejny hudebních nástrojů Lidl, který je výhradním dovozcem kytar Martin do České Republiky.



Tehdá měli prodejnu v Korunní ulici. Na stěně viselo pár pěkných kousků. Martinky se mi vždycky líbily, ale je pravda, že k nám se dostaly spíš ty déčkové modely, které se hodí hlavně na folk, nebo country. Menší typy vhodné na blues k nám v té době ještě nepronikly. Když jsem tu svoji vyvolenou spatřil ihned jsem si pomyslel, že by to mohla být dobrá kytara pro mě.
Přiznám se rovnou, že jsem reagoval na první signální a líbila se mi hlavně tvarem a decentním vykládáním poloh na hmatníku a kolem díry . Nahlédnul jsem dovnitř a četl: 1996 Special Edition SP000-16T. Cenu jsem zatím neřešil a po žádosti o předvedení jsem si na ni trošku zabrnkal. Zněla malinko vyděšeně a plechově, ale něco uvnitř mě nabádalo abych ji nenechával samotnou. Když mi dáte slevu, vypadlo ze mě spontáně, tak ji hned beru ... mmmám hotovost! A bylo to. Chvíli se nic nedělo, tedy telefonovalo se na vedení do Brna atd. a pak mi sdělili, že už tam visí rok a že ji mimo mě asi stejně nikdo nekoupí, takže ať dám peníze na stůl mínus 20% procent a jdu svojí cestou s pánem bohem. Trošku zmateně jsem tak učinil a octnul se i s kytarou opět na ulici. Celé to trvalo asi 15 minut
Doma jsem začal kytaru detailněji zkoumat, očuchávat a hrát si s laděním. Nutno podotknout, že žádné kytary na světě nevoní jako Martinky! S kamarády se už léta snažíme přijít na to, čím to může být. Někdo tvrdí, že dřevo něčím napouštějí, jiný zas, že je to speciálním klihem. No ať je to jak chce, vůně je to v každém případě uhrančivá.
Radostná zábava to ale dlouho nebyla. Kytara totiž ne a ne kloudně ladit a zvuk se také nejevil adekvátní kytaře za ... no za dost peněz a stále zněla jako předražená plechovka. Vzhledem k tomu, že pro kytaru byly doporučeny struny maximální síly 10, nemohl jsem ji rozehrát silnějšími strunami aniž bych riskoval poškození nástroje. Po čtrnácti dnech jsem z toho začal být poněkud nervózní a vyhledal pomoc kytaráře, respektive houslaře. Ten mi pošteloval kobylku, ořech a po delší debatě doporučil stavět kytaru vedle reprobeden a hrát na ní co to jde. To víte je to masiv, dodal. Tak se moje nová kytara zabydlela natrvalo vedle mých sloupových beden Tanoy.Nějakej pátek to trvalo a tak po roce se mi začala kytara občas i líbit. Ovšem to jsem s ní nikdy nekoncertoval. Potom jsem dostal nabídku od Yvonne Sanchez a bylo žádoucí začít hrát na akustickou kytaru. Kupovat nylonku se mi nechtělo, protože jsem ke kytarám tohoto typu nikdy neměl žádný vztah a tak jsem dal nainstalovat na Martinku snímač Fishman a začal na ní hrát koncerty.
Ze začátku to kladlo menší odpor, ale časem se začala vyhrávat a vyhrávat a po osmi letech koncertů s Yvonne začala zpívat jako skřivan lesní!
Dnes už je to osvědčená stálice mého kytarového parku, na kterou se dá stoprocentně spolehnout. Zvuk je vyrovnaný a medový ve všech polohách. Krásný nástroj! Trošku mi to připomělo pohádku o ošklivém kačátku. Trpělivost se v tomto případě zkrátka vyplatila.
No a teď se dostáváme opět na začátek příběhu. Letos na Frankfurtu jsem samozřejmě hledal mimo jiné i stánek svého zamilovaného Martinu.



Koukám kolem dokola koukolem až jsem narazil do drobnějšího zrzavého kudrnáče s knírkem pod nosem. Im sorry, vypadlo ze mě. A hele ... stánek Martinu! V tu chvíli mi doklaplo, že jsem narazil do Christiana Fredericka Martina IV. Wait please ... poslyšte hraju na vaši kytaru už nějakou dobu a je to vážně klasa! Podíval se na mě laskavým pohledem člověka, kterej tuhle a jim podobné věty slyšel už milionosmsettisíckrát a řekt, to mě těší, chcete si nějakou vyzkoušet? To nemusel říkat dvakrát. Obešel jsem s ním stánek a vybral několik favoritů. Strávil jsem tam asi hodinu, dvě a dostal návdavkem nějaké suvenýry a trička. Když jsem mezi řečí panu Martinovi sdělil, že bych si rád ještě nějakou kytaru od nich pořídil, ale že ceny jsou na moje poměry dost vysoké, suše poznamenal: sbírám sportovní auta, taky se mi zdají drahá.

Tags: O ošklivém kačátku Martin 000

Každý kdo někdy navštívil výstavu hudebních nástrojů ve Frankfurtu mi dá jistě za pravdu, že hladina hluku v některých pavilonech je už neměřitelná. Každý si mermomocně potřebuje vyzkoušet svůj vyhlídnutý nástroj a to nejlépe v koncertní hlasitosti. Zejména pak v oddělení elektrických kytar a aparatur je to kritické. Zaslechnout v tomto hluku zvuk intelektuální jazzové kytary je téměř nemožné.
Přesto jsem spíš uviděl, než uslyšel dvě postavy krčící se na menším pódiu ve druhém patře pavilonu č.4. Když jsem přišel blíž, tak jsem v okolním hluku i poznal, že hrají známý jazzový standard Night and Day. Kytarista hrál převážně harmonicky v blocích a nepouštěl se do žádných exhibicí. Basista hrál velmi zkušeně s citem a odevzdaností svému nástroji. Po chvíli mi bylo jasné, že si oba hudebníci vytvořili svůj mikrosvět a hrají v představě malého příjemného jazzclubu. Co dodat, milá chvilka v tom okolitém rámusu. Když dohráli svůj blok a Jordi Torrens zvednul oči od kytary, usmál se širokým srdečným úsměvem ... "hi Roman, nice to meet you"!
Podali jsme si ruce, padlo pár vět na uvítanou a šli jsme udělat tento rozhovor do blízké kavárny, tedy hlavně do klidu!



Roman: Takže ahoj Jordi!
Jordi: Ahoj
Roman: Přejdeme k první otázce. Kdy jsi začal hrát na kytaru?
Jordi: Na kytaru jsem začal hrát v devíti letech, ale poctivě tak od čtrnácti let.
Protože ve Španělsku, když jsem byl kluk, jsme měli diktátora a nebyly tam žádné školy a žádné studijní materiály. Byl jsem moc šťastný, že naproti našemu domu vyrostl obchod s klasickými kytarami kde prodával jeden učitel z Chicaga. To byl fakt výborný učitel a to že jsem ho poznal, byla jedna ze dvou věcí, které mi změnily život. Ta druhá věc byla když mě ve čtrnácti vzal kamarád na jazzový festival blízko Barcelony kde hrál první jazzový muzikant, kterého jsem kdy slyšel Charles Mingus a to změnilo můj život navždy!
Abych se vrátil k tomu učiteli, on mi řekl strašně moc věcí. Určitě daleko víc než jsem vůbec v tom věku mohl pochopit. Jako alterované akordy, substituce, mimotonální dominanty atd. Časem jsem to ale zužitkoval a v době kdy už bylo všeho dostatek, knih, nahrávek, video škol, atd. jsem se uměl zorientovat a vzdělával se dál samostudiem. Vlastně jsem původně začal hrát na piáno, ale přešel jsem na kytaru, protože je ve Španělsku velmi populární.
Roman: Kytara je ve Španělsku asi nejpopulárnější nástroj, ne?
Jordi: Ano, to v každém případě a taky se tam hrnou kytaristé z celé Latinské Ameriky. Je tam opravdu velká konkurence. Mezi nimi opravdu monstrózní hudebníci.
Roman: Líbí se ti Paco de Lucia?
Jordi: Ano! Není to úplně můj šálek kávy, ale rozhodně ho respektuji. Ve Španělsku je hodně kytaristů, kteří míchají flamengo s jazzem, což mi přijde velmi pěkné.
Roman: Ty taky používáš prstovou techniku velmi často.
Jordi: Hraji speciální technikou a kombinuji hru trsátkem s prstovou technikou. Řeknu ti proč. Hraji ze 70% na nylonové struny a sóla hraji vždy speciálním dřevěným trsátkem.
Roman: To je velmi zajímavé! To trsátko je opravdu tlusté tak 3-4 mm. Co je to za dřevo?
Jordi: To nevím , ale jedno ti určitě pošlu. Dělá je pro mě kamarád a už bez nich nedokážu hrát . Prostě zvuk plastového trsátka je jiný.
Roman: Tou technikou o které mluvíš hraje taky John Scofield. Trsátko drží mezi palcem a ukazovákem a hraje i prostředníkem a prsteníkem.
Jordi: Ano? Já tak hraji velmi často. Nebo mám trsátko na proužku kůže kolem zápěstí, abych ho mohl kdykoliv uvolnit a hrát prstovou technikou. Tohle dřevo není Eben ani Rosewood a opravdu nevím co je to za dřevo, ale podle mého mínění je to stejný zvuk, jako když hraji prsty. Před dvěma lety jsem hrál v Argentině a setkal jsem se tam s klasickým kytaristou a ten nemohl věřit, že hraji trsátkem na nylonové struny a když jsem mu to trsátko ukázal, už mi ho nevrátil.
Roman: No a jak jsi vůbec k takovému trsátku přišel?
Jordi: To ti musím vyprávět. Je to zábavný příběh . Otec mého kamaráda pracoval v továrně na knoflíky a když tu továrnu zrušili, tak si nechal všechny stroje doma uschované. Po létech na nich začal vyrábět jeho syn různé maličkosti a taky tato trsátka. No a tak jsem se dostal k tomu trsátku.
Roman: Jak často týdně cvičíš?
Jordi: Já cvičím každý den.
Roman: nechápavý výraz - každý den?!
Jordi: ano každý den, ale neber to tak, že stále studuji něco nového. Většinou si jen tak hraji. Když jsem byl student, tak jsem cvičil opravdu poctivě tak 6 hodin denně, ale teď se snažím hrát alespoň 2 hodiny denně.
Roman: Když jsem studoval, tak jsem taky tak cvičil, ale teď se mimo koncerty dostanu ke kytaře zřídka kdy.
Jordi: Určitě, ale pro mě cvičení představuje spíš udržení kondice, zopakovat si svůj repertoár a tak dále. Není to hraní stupnic a prstových cvičení. Třeba jen zavřu oči a nechám proudit hudbu skrze sebe jako na koncertě. Dělám to i pro zábavu a stále mě to baví.
Nemám rád kytaristy kteří mají naučené postupy, hrají kšeft od kšeftu stejné nesmysly, které mají nacvičené a hrají je naprosto bez pointy. Já se snažím hrát melodie a být v každé improvizaci zároveň skladatelem. Myslím si, že hudebníci, kteří jsou i skladatelé, dokážou lépe pointovat improvizaci.
Roman: Jasně to vím, slyšel jsem tě hrát a je mi jasné, že se snažíš dostat do nitra skladby a sleduješ možnosti co ti nabízí momentální inspirace. Ještě mě napadá, kdo je tvůj nejoblíbenější kytarista?
Jordi: Tím, že jsem začal hrát na piano a věnoval se více skladbě, než improvizaci a potom i když už jsem hrál na kytaru, tak musím říct, že jsem kytaristy moc neposlouchal. Samozřejmě, že bych jmenoval na prvních místech Jima Halla, Wes Montgomeryho, Kenyho Burrella, Charlieho Christiana, Edieho Langa. Taky mám rád Pat Methenyho, Johna Scofielda a další. Jenže daleko víc než kytaristy jsem poslouchal zpěváky. Přitahovalo mě to už jenom proto, že je tak těžké doprovodit zpěv na kytaru. Chtěl bych taky říct, že opravdu kytaru miluji a jsem velmi šťastný, že jsem kytarista, protože musíš velmi opatrně vybírat tóny. Na piáno můžeš hrát všema desíti, ale na kytaře musíš počítat s jistými omezeními a stylizovat svoje hudební představy.
Roman: Kytara má také velmi široké zvukové možnosti.
Jordi: To samozřejmě. Zejména pak elektrická kytara, ale toho já až tak nevyužívám a snažím se vytěžit z klasického zvuku co jde. Tím bych chtěl také zdůraznit, že víc než kdokoliv jiný se mi líbí právě Jim Hall. Mám ho rád pro jeho filozofii. Já miluji jeho filozofii, protože svým přístupem a hrou otevřel dveře do jiného světa mnoha lidem.
Roman: A co si myslíš o jeho zvuku?
Jordi: Tobě se nelíbí? On měl řadu zvuků. Je rozdíl mezi různými obdobími. Třeba jeho rané nahrávky, kdy hrál na Gibson jsou dost jiné než období posledních let kdy hraje na Aquisto nebo Sadowski.
Roman: Víš mě se nelíbí ten hodně zahuhlanej zvuk, kdy vlastně nevíš co hraje za tóny. Kdysi jsem to taky vyznával, protože je to pohodlný a není tam slyšet žádnej kiks, ale pak jsem musel ocenit spíš ten otevřenější tón. Krom toho ten zahuhlanej zvuk mi taky vadí na Pat Methenym.
Jordi: Přesně. Nejvíc se mi líbí Hallův zvuk z přelomu 50 a 60 let. No a Methenyho mám nejraději v menších partách i v duu, nebo na akustickou kytaru, protože pro mě je akustická kytara v každém případě nejoblíbenější nástroj. A zejména nylonka, ta je taková expresivní.
Roman: Líbí se ti nějací mladí kytaristi, jako Kurt Rosenwinkell?
Jordi: Použiju slova jednoho starého kytaristy a přítele: Hrají úžasně, ale nehrají noty, které bych rád slyšel . Možná už jsem starý, ale je to i můj názor.
Roman: Co říkáš na kytaristy z Los Angeles ty rockovější, jako Scot Henderson, Steve Lucater nebo Mike Landau?
Jordi: Hm, tak to je velmi odlišný styl, ale líbí se mi. Speciálně Michael Landau je vynikající, protože je velice kreativní a svobodný. Hraje si co ho napadne a nemá žádné žánrové předsudky. Scot Henderson je zkrátka virtuóz. Někdy to poslouchám, protože mi to nosí moji studenti, ale připadá mi to jako perfektní kytarové demo. Teď vám ukážu jak se to má hrát, ale občas v tom nic víc není. Viděl jsem ho kdysi v Barceloně se Zawinul Syndicate a bylo to moc pěkné. To je jiný svět. Užil jsem si to právě proto, že to bylo tak jiné. Vůbec nevím jak bych takové věci na kytaru zahrál .
Roman: Takže tvoje kořeny jsou v klasické jazzové kytaře?
Jordi: Ne, moje pravé kořeny jsou ve španělské kytaře s nylonovýmí strunami! Čili v latinskoamerické hudbě. Přesně si pamatuji ten moment kdy jsem si to uvědomil. Znáš Astora Piazzolu? Kdysi jsem hrál s jeho basistou a ten mi řekl: nesnaž se pořád hrát jako američani. My máme jiné tradice a jinou kulturu. Máme taky krásné písně. Nehraj Misty, hraj Abalero, protože je to stejná harmonie a hlavně naše tradice. Jestli chceš hrát Be-Bop, tak hraj radši Merenge, nebo Varatcha nebo něco takového. Harmonie je stejná jen rytmus je jiný. Řekl jsem si ten chlap má pravdu a odložil jsem svého Gibsona a šel si koupit akustickou kytaru s nylonovými strunami. Za rok se všechno začalo měnit k lepšímu. Byl jsem mnohem úspěšnější, protože jsem hrál stále jazz, ale se Španělským aroma . Do dnešních dnů takto hraju a možná s ještě větším respektem ke Španělským tradicím než dřív. Ať si hrají ostatní jak chtějí, ale tohle jsem já.
Roman: To mi připadá jako dobrá cesta. A co muzika tvého mládí? Netvrď mi, že ti nic neříkají hard rockové kapely sedmdesátých let!
Jordi: Ale ano, říkají! Mám rád Black Sabbath, Deep Purple, Led Zeppelin, miluji Jimmiho Hendrixe a další. Jistěže jsem se tomu ani nemohl vyhnout, ale od té chvíle co jsem slyšel toho Charlieho Minguse - však víš .
Roman: Jasně chápu a taky je to úplně jinej kytarovej styl. Když chceš hrát zkresleným zvukem, tak musíš studovat zbrusu novej systém hry na kytaru.
Jordi: Taky by mě nelákalo hrát stejný věci jako všichni ostatní. Mám na mysli ta bluesová a rocková klišé. Například ty jsi Čech a můžeš do své hudby míchat spoustu folklórních prvků a tím můžeš být unikátní. To se týká i jazzu. Nechci hrát ty klišé jako "tento lick je na Dm7 do G7" a podobné blbosti. Chci být něčím unikátní a hudba mého regionu mi k tomu pomáhá.
Roman: Promiň, ale včera jsi hrál Prelude to a Kiss, nebo Night and Day jako by se nechumelilo .
Jordi: Ano, ale to bylo proto, že jsem hrál s americkým basistou, který nezná moje skladby, ale dnes budu hrát svoje věci. Je to vynikající hudebník, ale není to tak jednoduché hrát španělskou hudbu pro Američana. Taky hraji rád jazzové standardy, ale není v tom pro mě už žádné překvapení.
Roman: Mám připravenou otázku, která se zdá v tuto chvíli už zbytečná, ale schválně jestli mě překvapíš. Jakou kytaru používáš nejraději?
Jordi: Zejména akustickou nylonku.

V té chvíli nás překvapil a trošku i vylekal strašný křik a shluk lidí. Policie odváděla malého Korejce, který se cukal a křičel ať lidi nekupují nic od firmy Cort, která má na triku nějaké bezpráví, ale nebyla ani možnost o tom zjišťovat víc. Pak jsem viděl skupinku s transparenty v dodávce před výstavištěm. "Je to smutné" poznamenal Jordi. "Taky čínský import je na dlouhou debatu. Zaměstnávání vězňů a otroků .... pryč od toho."



... takže používám nejčastěji nylonku a na jazzové nahrávky mám lubové kytary Mayfield a AZ-10 od firmy Framus. Víš já vybírám nástroje velmi pozorně. Sleduji jaké bylo použité dřevo, jaké snímače, jak sedí krk a podobně. Mám rád kvalitní nástroje. Nicméně můj zvuk vytvářím na nylonové struny. To je můj hlas. Když hraju na elektrickou kytaru a zvuk vychází ze zesilovače, tak je to pro mě jako hlas někoho jiného. Z toho taky vyplývá, že mám radši širší a rovnější hmatník jaký je na klasické akustické kytaře.
Roman: A jaké struny obvykle používáš?
Jordi: Nemám žádné speciální oblíbené. Vždy nějaké kvalitní nylonky a hlazené struny na jazzovou kytaru. Myslím, že vybrat struny na nylonku je těžší, než na elektrickou kytaru nebo tomu přikládám možná větší váhu.
Roman: Co tvoje plány do budoucna? Slyšel jsem, že máš mít na podzim šňůru v Čechách.
Jordi: V Praze jsem byl dvakrát a to co teď řeknu, není kvůli tomu, že jsi Čech, nebo že rozhovor děláš pro český časopis, ale totálně jsem se do Prahy zamiloval.
Moje oblíbené město je Buenos Aires. Tam se byl a hrál opravdu mockrát. Vnímám města taky podle hudby a v Buenos Aires je opravdu spousta dobré hudby. Tam lidé chodí ven každý večer. Do divadla na koncert, do oblíbené hospůdky atd. Všude a každý den se tam něco děje a to je neuvěřitelné. V Praze je také velmi zajímavá atmosféra, která se sice nepřímo, ale přesto Buenos Aires podobá. Zejména jsem byl překvapen vysokou úrovní hudebníků. Taková hudební úroveň ve Španělsku není. Další důvod proč se mi Praha líbí je, že je to místo pro mnoho hudebních stylů, což ve Španělsku taky není. Taky je v Praze spousta malých klubů a hospůdek, kde se dá hrát. To je myslím ojedinělé. Zkrátka líbí se mi Česko i Češi. Nevím kde přesně budeme hrát, ale má to být určitě v Praze na Moravě a možná i na Slovensku. Taky vím, že to má být od října do listopadu. Celé to organizuje Michal Filek, fajn člověk který dělá pro Warwick. On mi hodně pomohl a ten projekt děláme spolu. Michal je velmi muzikální a hraje na kontrabas, tak proč toho nevyužít. Když hraju v Itálii, Německu či ve Francii, tak cestuji sám a domlouvám si rytmiku přímo na místě. To bys měl dělat taky, je to praktické a lokální hudebníci ti můžou dost pomáhat. Ve Francii mám projekt s jedním vibrafonistou a když přijedu, tak hraju s jeho triem. On hrál s Tete Montoliu. Zkrátka není to jako kdysi. Dnes najdeš skvělé muzikanty co tě doprovodí skoro všude. Což je rozhodně příjemné .
Roman: Trošku mě tvoje optimistické tvrzení překvapuje, ale na druhou stranu nemám tolik zkušeností z ciziny jako ty.
Jordi: Tak to musíš zjistit .
Roman: Ano měl bych s tím začít, je nejvyšší čas! Jordi, děkuji moc za rozhovor a moc se těším až se zase setkáme.
Jordi: Taky moc děkuji a pozdravuj v Praze.

Tags: Rozhovor s Jordi Torrensem

Mojí první elektrickou kytarou byla "vytuněná" Alexandra . Měla převinuté snímače, cívky zalité v epoxidu a spolehlivou Shaller mechaniku. V době, kdy jsme si mohli nechat o zahraničních kytarách jen zdát a obdivovat je pouze na fotografiích slavných kapel, kdy na tyto nástroje u nás hrála jen hrstka barových všeumělů, kteří se dostali za hranice všedních dnů, mi tato kytara připadala jako zázrak. Nehrála úplně špatně a upřímě, i skvěle vypadala a bodejť by ne. Nebyla zhotovena podle návrhu mistra kytaráře Pepika Vodrážky z Lubů, ale byla vyvinuta americkou firmou Gibson už v roce 1958 a velmi brzy se stala oblíbenou klasikou. Tato vynikající a univerzální kytara nese strohé označení ES-335! Třitřipětka, jak jí kytaristi říkají, je pro mě něco jako Porshe 356. Naprostá klasika . Když dal v roce 1952 Gibson na trh Les Paula, jednalo se o velký posun ve filozofii firmy. Možná ten posun byl až moc velký na hráče, kteří Gibson do té doby preferovali a bylo zřejmé, že chybí jakýsi mezičlánek. Při stále se zvyšujícím výkonu zesilovačů a hlučnější hudební produkci kapel měly lubové kytary problém se zpětnou vazbou a na Les Paula si hráči zvykali pomalu. Zpětná vazba vzniká tím, že snímače kytary snímají zvuk, který se vrací z reproboxu a rozkmitává ozvučnici kytary. Tím vzniká souvislý tón, hučení, nebo pískání, které nazýváme zpětnou vazbou. Zpětná vazba, ale nemusí být nutně nepříjemná a někteří hráči jí dokážou velmi dobře využívat. Jimmy Hendrix si na tom takřka postavil kariéru. Daleko míň známý kytarista Marco Pironi ze skupiny Adam and The Ants dokázal se zpětnou vazbou a svým Les Paulem taky velmi zajímavé věci. Nicméně zpět do cédur. Pokud chtěl zpětnou vazbu Gibson eliminovat, ale zachovat ducha lubové kytary, musel luby ztenšit a umístit do kytary středový blok, který luby podpírá a zamezuje jejich chvění přičemž "S" výřezy byly zachovány a s tím i povaha lubové kytary. Dřevěným blokem, možná podružně, získali vývojáři možnost pro umístění kobylky a strunníku doprostřed ozvučnice. Pro lepší hráčský komfort přidali ještě bonus v podobě vrchního výřezu a ES-335 byla na světě. Tento oboustranný symetrický výřez byl uplatněn poprvé v histori a stal se typickým znakem tohoto nástroje, který později zařadila do svého výrobního programu snad každá firma včetně Fendera. Na 335ku montovali celou řadu snímačů. Singly P90 i hunbuckery 57 classic. Dnes se řídí výběr snímačů podle cenové kategorie nástroje. Nejdříve začal Gibson vyrábět 335ku v barevné verzi natural pak sunburst a potom od roku 1961 ve slavné červené. Na některé modely začali po vzoru kalifornského konkurenta montovat také Bigsby vibráto ale to jen zbytečně zvyšovalo hmotnost nástroje a opravdové hráče to moc nepřitahovalo. Výčet hráčů, kteří kdy na na 335ku hráli je přímo gigantický. Stala se velmi oblíbeným nástrojem snad pro všechny hudební styly a často byla používána pro svůj skvělý vzhled jako "image kytara". Takže alespoň rámcově. Pokud jste viděli film o Woodstocku, jistě vám neuniklo skvělé vystoupení Ten Years After s Alvinem Lee. Hodně taky na ní hrál Eric Clapton v Cream, John Lennon nebo Chuck Berry. Oblíbili si jí také slavní bluesmani jako B.B.King, John Lee Hooker nebo Albert King. Pro jazzrockové hráče se stala ES-335 opravdovou ikonou. Neumím si představit Larry Calrtona, nebo Johna Scofielda hrát na jiný nástroj . I když Scofield hraje léta za úplatu na Japonskou kopii Ibanez AS-200. Nesmím taky zapomenout na Johna McLaughlina či Lee Ritenoura, ale jak už jsem napsal hráčů všech stylů a žánrů bylo a je opravdu dost. No a jak 335ka připadá mě? Upřímě řečeno je těžké najít na takovém nástroji nějaké mouchy. Jednou za čas sestoupí něco z hůry a všichni víme, že je to ono. Na světě je všehovšudy 5 základních modelů elektrických kytar a ES-335 mezi ně zkrátka patří! Když si vezmu tuto kytaru do ruky inspiruje mě nejvíce asi do blues. Zpěvný a roztřepený tón přímo nabádá k bluesovým likům. Kytara je posazená spíš středově, bez výrazných basů a tahavých výšek. Proto na ni dobře zní otřelé ale skvěle fungující shuffle blues beglajty. V sólech má tendenci ke zpěvnému tónu a skvěle se podvoluje jakémukoliv znásilňování a tahání strun. Je asi nejměkší z kytar co mám a tón se skvěle láme. Váhově je v průměru asi někde kolem 3 kg, což je uspokojivé. Má 22 pražců a menzura klasická Gibson 24-3/4", která mi velmi vyhovuje. Takže, když to shrneme, nemůžu jinak než vám ji vřele doporučit .



Jediné co by vám mohlo malinko vadit je její cena. Dolar stoupá a při své poslední návštěvě gibson.com, se na mě smála cena $5.649,- za Dot Reissue, kterou mám tu čest vlastnit. Nicméně je to cena doporučená, kterou prodejci většinou porušují a prodávají nástroje o dost levněji. Když se nad tím teť zamýšlím ani mi nepřipadá tak vysoká na to, že se z této kytary budete určitě radovat celý život a nikdy, na to vemte jed, vám nezestárne, protože se stala evergreenem!

Tags: ES-335 aneb Saša, Saša jede!

Pamatujete na obávané Les Pauly z východu? Já ještě ano . Jednalo se o naše kytary Jolana Diamant, kterými nám komančové měli nahradit originál Gibsony. Musím podotknout, že tyto kytary nebyly tak úplně beznadějný a v dobách temna posloužily docela dobře. Taky nebyly úplně nejlevnější a stály přes 3000 kč, což na tu dobu byly slušný peníze. Mno, ale originál je originál a tak po revoluci každej sáhnul raději po osvědčené US produkci. V době kdy Gibson pociťoval dost palčivě úspěchy Fendera, svého kalifonského konkurenta, začal také zvažovat výrobu masivních kytar. No jo, ale jde vzít a nekrást. Tu se vzal, kde se vzal kytarista a příležitostný vynálezce Les Paul se svým návrhem na masivní kytaru a nabídnul ji k výrobě právě Gibsonu. To se psal rok 1952 a první verze měla ještě jednocívkové snímače (singly) a měl klenutou zlatou vrchní desku (goldtop). Také byl výrazně těžší, než lubové kytary, které Gibson v té době vyráběl. Zvuk i tvar, ale bezvýhradně splňovaly Les Paulovy představy a tak se dostal ihned do výroby. Jednalo se, oproti Fenderům, o poměrně konzervativní nástroj, který v podstatě kopíroval tvarem lubové nástroje. V prvních létech výroby však nebyl Les Paul moc úspěšný a pokoušela se na něj hrát zejména jazzová komunita. Byl totiž koncipován jako jazzová kytara. Za velkou raritu považuji fakt, že na Les Paul (dále jen LP) hrál v 50tých létech dokonce i Jim Hall, který měl v tom období angažmá u Chica Hamiltona. Jazzu se LP nevyhnul ani později a hrál na něj např. All DiMeola nebo John McLaughlin. To už se ovšem jednalo o fusion jazz, ale pár kytaristů na něj hrálo i jazzový mainstream. Hrál na něj taky vynikající kytarista Ulf Wakenius, který je známý především ze spolupráce s legendárním kontrabasistou Ray Brownem. Mno a samozřejmě a hlavně velká řada rockových a bluesových kytaristů! Od Jimmyho Page přes Duana Allmana nebo Erica Claptona až ke Garymu Moorovi a Zakku Wildovi . Bylo jich a je fakt mraky. Taky bych neměl zapomenout na kytarového novátora Roberta Frippa ze skupiny King Crimson, který hraje na LP téměř celou svou kariéru. Les Paul se dočkal velkého úspěchu až v šedesátých létech, kdy na něj začali hrát bluesoví benjamínci Mike Boomfield a Eric Clapton. Ve spojení s aparátem Marshall měl LP super hutný a zpěvný tón s předlouhým sustainem. Prý bylo vyrobeno jen dva tisíce kusů LP Standard a to zdaleka nestačilo uspokojit poptávku. Ceny Standardů se tak vyšplhaly do astronomických výšek a mnohdy končili v trezorech zbohatlíků a sběratelů. Dnes mají nástroje z té doby cenu kolem 30.000 euro!!! No - nic pro mě . Ostatně Standard je i dnes podle mého opravdu asi nejlepší ze všech LP modelů, které Gibson vyrábí. Taky není nic levného a ceníková cena je 74.000 kč a v USA $ 3.700. Vyskoušel jsem poměrně dost nových LP, jak customy tak i levnější special a další, dokonce i LP Supreme, ale Standard mi seděl asi nejvíc. Navíc mám odjakživa slabost pro klasické věci, jako je švýcarský nůž nebo Austin Mini, ale to neznamená, že bych byl v tomto ohledu nějak zaujatý nebo příliš konzervativní. Líbí se mi i atypické kytary od Parkera, ale to už je jiná pohádka. Nicméně když jsem vzal Standarda do ruky, byl mi něčím blízký a dobře se mi na něj hrálo. Asi největším problémem LP je poměrně velká váha (někdy přes pět kilo). To už mi připadá moc a tak jsem bral v potaz i tento faktor. Nakonec se mi podařilo objevit Standarda, který váží 3,5 kilo, což je krása! Kytara má pevný hutný a vyrovnaný tón a hraje dost hlasitě. Tyto věci se dají dost ovlivnit výběrem strun a nastavením snímačů. Jako aparát bych asi volil Marshall Hand Wired a na tvrdší muziku Marshall 800. Na jazz zní LP pěkně i přes mého Petersona P100G, nebo Mesa Boogie Expres. Jedná se o poměrně přítulnou kytaru, která si vás brzy získá. Zejména pak na sóla je skvělá a nejedná se o kytaru na funky beglajty. Výborně taky zní se slidem, to už ostatně dokázal i Duane Allman. Takže jestli se rozhodnete pro LP, tak platí to stejné jak pro SG a to - pečlivě vybírat, protože mezi nástroji jsou fakt velké rozdíly a Gibson není výjimkou! PEACE

Tags: Gibson Les Paul

Za svou dosavadní hudební dráhu jsem objel už pěknou řádku festivalů, ale vysokou úroveň mělo jen pár z nich. Pamatuji se na skvělé Bratislavské Jazzové Dny, kde jsem hrál se svým triem asi v roce 2000. Vynikající organizace, skvělé publikum a celková atmosféra. To se nepodaří vždycky, ale je pravdou, že je to také hodně na organizátorech. BJD organizuje léta Peter Lipa a dělá to hodně dobře. Servis pro muzikanty byl vynikající. Přes skvělé zázemí, ubytování, šatny, občerstvení, honorář až k výborné prezentaci kapely na pódiu. Publikum už má ve svých rukou zbytek atmosféry a v Bratislavě bylo publikum opravdu skvělé. K nestandartním službám organizátorů například patřilo i to, že kapela dostala ihned po skončení vystoupení videozáznam koncertu na videokazetě! Jedním slovem paráda! Od té doby jsem nic podobného nezažil a to ani v zahraničí. Musím však uznat, že nedávno se mi podařilo zažít taky skvělý festival, který má našlápnuto na opravdu vysokou úroveň. Má to sice ještě mouchy, hlavně co se ubytování a honoráře týče, to je zřejmě také otázka sponzorů, ale jinak paráda. Jednalo se o Jazz Fest Brno 2008. Velkou zásluhu na skvělé atmosféře mělo především publikum, ale pořadatelé do toho dali opravdu všechno. Pódium na brněnské Flédě je prostorné a přiměřeně vyvýšené. Za pódiem bylo umístěno velké plátno, na které se promítaly záběry kapely, které snímaly dvě kamery během vystoupení. Také zvukaři odvedli vynikající práci a zvuk byl vyrovnaný a přirozený i na pódiu, což je ojedinělé. Celkový dojem pak byl překvapivě efektní až bombastický. To hodně přispívalo k vynikající atmosféře koncertu. Dál už je to na kapele . Ta musí hrát jak o život a nakrmit publikum tím, po čem lační. Ale jak už jsem poznamenal, je to ve hvězdách a vždy se to nemusí podařit. V každém případě Jazz Fest Brno 2008 byl super a dík za to patří také zapálenému organizátorovi Vildovi Spilkovi a legendě Janu Beránkovi, který se na festivalu také výrazně podílel a navíc ho vtipně moderoval. Škoda jen, že se nedá získat videozáznam vystoupení. Při takhle vyvedených koncertech to obvzvláště zamrzí. Na závěr dávám k dobru jednu z několika pochvalných recenzí co jsem našel na netu a pár krásných fotografií. Druhý den jsme hráli v Opavě ve vinárně U Přemka, kde již tradičně pořádá koncerty Láďa Burda a i když se jednalo o daleko skromější podnínky, koncert byl taky skvělý. A tak jsem si řekl, že budu jezdit opět častěji mimo Prahu abych mohl zase znovu prožít tu atmosféru, skvělého českého publika a organizátorů, kterým na dobré muzice stále záleží!

Pokorného zaujetí ve výrazu i stylu, technická zdatnost a snové melodické linky brzy naplnily zaplněný sál i duše všech posluchačů. Omlouvám se neznámému, který se mnou sdílel tuto atmosféru při objednávce na baru, ale pokusím se jej citovat: „...to slyšíš, to už je zavedená firma, pak to jde samo.“ A šlo. Ani Roman Pokorný, v sestavě s Ondřejem Podhajským na baskytaru a Martinem Šulcem na bicí, se nebál opouštět jazzové vody a vplouvat do vod bluesových, či rockových. Jeho hudba byla jako vítr, který si hraje s padajícím lístkem, chvíli je vynese v prudkých spirálách k nebesům, chvíli jej nechá volně padat k zemi. Hudba nasycená nostalgií, která vás rozesměje i zamrazí, uspí i nabudí, hladí a miluje a vy skoro nevědomky milujete ji. Pokorný upustil od grandiózních předeher, sól, či nekonečných závěrů, zvolil strohý, ale efektní styl a ten na publikum zabral. Jeho hra klouže někde na pomezí jazzu a rocku, kde dokáže skvěle uplatnit svou přirozenost v komponování. Ostatně, když se kytarista rozmluvil o svých hlavních inspiračních zdrojích, přišlo i na jména mimo jazzovou sféru, Jimiho Hendrixe či Black Sabbath a na jeho hudbě to je prostě znát.

Kaplis 4.5.2008

Tags: Jazz Fest Brno 2008

Tak znovu mi to nedalo, abych se neozval s novými zkušenostmi a poznatky okolo SG. Po důkladném rozboru s kamarády jsme zjistili, že na SG hrál v sedmdesátých létech opravdu kde kdo. K velkým příznivcům SG patřili Santana, Tony Iommi, Eric Clapton, Duane Allman a také samozřejmě Angus Young! Pro rockovou muziku je SG opravdu vynikající, ale SG si hravě poradí i s jinými žánry. Snad úplný seznam a historie SG je na tomto webu: www.spiritus-temporis.com, pokud vládnete angličtinou, tak je to dobré počteníčko včetně užitečných odkazů. Za tu krátkou dobu co na SG hraju jsem si ho úplně zamiloval, ale důležitý je výběr strun. Zatím se mi osvědčily nejlépe Ernie Ball 11 nebo Elixir 11, ale stále zkouším. Co se týká zesilovače, tak si SG rozumí jak s Fendery, tak s Marshally i na moje malé Mesa Boogie hraje výborně. Docela by mě zajímalo, jak by hrálo na Victorii. Na tu se chystám . Taky bych si rád vyzkoušel nějakej custom shop. Jsou to sice strašlivý prachy, ale nedávno jsem hrál na Jungmaňáku na Telecastera custom relic 1952 a musím konstatovat, že hrál božsky. Kdyby to bylo SG, tak už ho mám doma )). Je to vždycky o penězích a taky jak už jsem minule poznamenal, musí se najít dobrej kousek a na to jsem měl vždycky štěstí. Někdy si ale i musíte počkat, protože zejména dřevěné nástroje, tedy z masivu, si dávají s rozehráním na čas a je nutné spíše vycítit potenciál. Jsem známý příznivec nových nástrojů, ostatně jako každej profík. Potřebuji aby bylo na nástroj vždy spolehnutí a na relikvie si nepotrpím. To stejné mám i se zesilovačem. Staré Fendery, nebo Marshally hrajou výborně, ale kdybych si měl vybrat, raději si koupím nového Hand-Wired, nebo Victorii a mám na dlouhou dobu pokoj. Je to jako nové auto a veterán. Veterán je krásnej, když máte čas a peníze, ale nový auto je pro život zkrátka lepší. Jak řekl trefně jedem můj známej - třeba Trabant, ale novej! Je pravda, že stejnej názor na kytary má i Luboš Andršt (asi má k tomu nějakej důvod). Při profesionálním vytížení vyhrajete novej nástroj tak do roka. Za 3 roky už vypadá kytara jak 20 let stará a to s ní nebouchám o každej roh . A navíc jsem slyšel dost starejch nástrojů, který si někdo s velkou slávou pořídil z ebay a potom se nestačil divit co to je za zvuk. Ale jak už jsem řek je to o štěstí, znám taky kluky co kápli za malej peníz na vynikající kytaru ... to byl tuším jeden )). Mno nic zpět k SG. Co mě na něm vlastně baví? Po 20 letech hraní na kytaru má opravdu každej kytarista, kterej často hraje, seriozní problémy s páteří. Zejména s krční a hrudní. SG je muší váha a neváží v porovnání s Tecasterem skoro nic. Dále má krátkou menzuru 24 a 3/4, což je velmi příjemné pro hráče, kteří nemají ruce jak lopaty. A v neposlední řadě má krásný sametový zvuk, který se dá skvěle modelovat i krkem a má předlouhý sustain. Ani kobylkový snímač není agresivní a lze na něj hrát i jazzové sólo. V Kanadě jsem na SG odehrál všechny koncerty ať už to byl jazz nebo blues a dokonce i pop. Aby jste věděli, že nekecám, můžete si poslechnout moji skladbu Wes na které hraju na svoje SG přes Fender Super Reverb. Zvuk mi velmi připomíná nahrávky Grant Greena z 60 let a zní to spíše jako lubovka, než jako prkýnko. Stačí kliknout na magneťáček a můžete to posoudit sami . Sakra, abych si tu kytaru nezprotivil - už budu raději končit a na závěr si prohlédněte galerii slavných a Ericovo videjko z doby Cream . PEACE!

Tags: Opět óda na SG!

|

Ve chvíli kdy píšu tyto řádky sedím ve vlaku, který si prořezává cestu deštivým jarním dnem. Napadlo mě, že už jsem natočil docela dost muziky a že posluchač zřejmě ani netuší jak a za jakých podmínek tyto nahrávky vznikaly. Myslím, že by bylo zajímavé oprášit si vzpomínky a napsat cyklus na pokračování, který by alespoň zevrubně popsal vše okolo vzniku mých alb. Alespoň mě tyhle věci u jiných hudebníků vždy velmi zajímaly a tak doufám, že vám tímto počinem udělám radost.

Jako první je na řadě:

MAGIC HOLIDAYS (Arta 1995)

U tohoto alba se musím rozepsat poněkud obšírněji o událostech, které jeho vzniku předcházely. Přibližně v roce 1992 jsem začal mít reálné ambice na profesionální hudební kariéru a začal jsem hrávat s profíkama v Brně. Hlavně v okruhu hudebníků kolem orchestru Gustava Broma. Mými kapelníky a spolujráči byli například Gunter Kočí, Jaromír Hnilička, Josef Audes, Mojmír Bártek, ale také Jan Beránek a další. Od těchto a jiných skvělých hudebníků jsem se mnohému naučil a postupně ve mě začal uzrávat vlastní názor a pohled na jazz. Nejvíc jsem se ale myslím naučil z poslechu nahrávek. Poslouchal jsem všude a snad pořád! Hlavním zdrojem nahrávek byl neuvěřitelný archiv Jana Beránka. Honza mě několik let zasypával přívalem kvalitního jazzového materiálu.
Na jazzových dílnách ve Frýdlantu jsem se seznámil také s nastávající silnou jazzovou generací ke které patřili Petr Dvorský, Jiří Slavíček, Naj Ponk, Standa Mácha, Pavel Vlosok, Karel Růžička jr. a také vynikající bubeník z Opavy Marek Patrman, se kterým jsme si byli hodně blízcí. Přibližně v roce 1993 jsme začali uvažovat o nějaké společné kapele, ale na Moravě bylo příležitostí k jazzovému hraní i tehdy opravdu málo. Začal jsem propadat beznaději, ale stále jsem psal nové skladby a kojil se nadějí, že se jednou vše zázrakem v dobré obrátí. Marek byl přijat do renomované skupiny Borise Urbánka TUTU a nakonec mě tam taky protlačil. Měl jsem z toho velkou radost a hodně jsem se od Borise naučil. Hlavně o tom jak funguje kapela a různé mechanizmy hudební dráhy v čechách. Některé jeho rady si připomínám dodnes . I když se nejednalo přesně o styl, který jsme v té době chtěli hrát, alespoň jsme měli příležitost hrát spolu a já jsem se mohl konečně autorsky projevit. V té době jsem měl nedlouhou epizodu s tvrdými drogami a v době natáčení alba TUTU Sundance jsem vážil asi 50 kilo a pamatuji si, že jsem natáčel se čtyřicítkami horečkami!
Byl jsem nespoutaná osobnost která jede na doraz se vším všudy. Milenky, chlast, cigarety a drogy nevyjímaje . Bohužel zdravotní následky mě neminuly a dodnes za to tvrdě pykám! Přibližně ve stejné době Marek plánoval vznik naší nové kapely a jednoho dne mě velmi překvapil. Domluvil koncert v Opavě s novou kapelou ve složení: Roman Pokorný - kytara, Stanislav Mácha - piano, Petr Dvorský - kontrabas a Marek Patrman - bicí. Když jsem přijel na koncert do Opavy, na plakátech stálo Roman Pokorný Quartet. Sen! Tedy přesněji řečeno o tom se mi ani nezdálo. Marek suše poznamenal - hrajeme tvoje skladby, tak je to tvoje kapela . Od té chvíle jsem měl bez nadsázky nejlepší kapelu v čechách!

Magic Holidays jsme natočili v roce 1994 vlastně náhodou. Ono se to ani při našem způsobu života jinak nedalo. Marek domluvil natáčení v Ostravském rozhlase a my jsme si řekli proč ne, uvidíme. Tenkrát jsme jezdili šňůry tak, že se skoro po každém koncertě kalilo až do rána, pak jsme do odpoledne spali a zase koncert. Žili jsme jen hudbou a pro hudbu. Pamatuji si, že noc před natáčením jsme se po koncertě v Havířově rozešli každý po svém. Marek měl novou lásku a celou noc probděl. Já jsem na tom byl podobně a noc jsem strávil v obětí krásné ostravanky. Petr se Standou strávili noc v rozbitém autě mezi Havířovem a Ostravou. Podotýkám, že tenkrát neměl nikdo z nás mobil (1994). Natáčení mělo začít v 9.00 hod ráno. Kolem desáté jsme se sešli pekelně unavení a nevyspalí ve studiu. Moje opravdu těžké skladby ve stylu moderního jazzu jsme neměli ani dostatečně připravené a téměř všechny kusy se četly z listu! Nicméně po odehrání dvou zkušebních snímků na nás Ruda Březina z režie křičel - hrajte dál furt pryč - žádné poslouchání! Moc jsme to nechápali a hráli v polovědomí další a další věc s tou úžasnou mladickou energií a nadšením. Ani při poslechu v režii jsme si moc neuvědomovali, že jsme natočili tak skvělé album za pouhý den!!! Po týdnu jsme jeli ještě dotočit nějaké věci, ale pamatuji si, že to nešlo vůbec tak hladce jako v prvním případě a vzala se z toho snad jedna věc. Album se mi dodnes líbí a je rozhodně přínosné osobytým přístupem, jak autorským, tak interpretačním. V té době to byla úplná pecka, protože nikdo autorská alba u nás nedělal a jazzové desky byly plné omšelých jazzových standardů. Když jsme přijeli do Prahy na festival, který pořádala ARTA, nabídl Standa Mácha v žertu master alba Honzovi Hálovi a ten to s nadšením přijal. Pro Artu to bylo myslím velmi výhodné a tak se chytila příležitosti. Vykoupila master za lidový peníz z Ostravského rozhlasu a nám nezaplatili ani korunu. Každý jsme dostali pouze po dvou procentech z prodeje a já jsem ještě přišel o celých 40% autorských práv!!! Z dnešního pohledu je to lumpárna, ale tenkrát jsme byli tak naivní, že jsme to neřešili a byli šťastní, že máme desku. Artě stejně trvalo třičtvrtě roku než album vydala! Tím začala moje spolupráce s Arta Records a rozjel se řetězec událostí kolem mě a mojí kapely, ale o tom zase příště .

Vybavení:
Kytara - Ibanez GB 10
Struny - Dadario 11 hlazené
Aparát - Peterson P100G
Efekty - Boss CE-1

Tags: Ohlédnutí za dosavadní diskografií

Stěží uvěřit tomu, že člověk může po takové době profesionálního hraní přicházet stále na nějaké novinky, anebo, když chcete, objevovat ameriku. To se v mém případě stalo doslova . Poté, když jsem si pořídil prvního Gibsona ES-335, jsem zjistil, že mi nástroje tohoto typu vyhovují více než Fendery. Ptáte se proč a jak se může stát, že ostřílený profík hraje léta na nástroj, který pro něj není zrovna komfortní? Důvod je prostý, zkrátka se vám nástroj líbí tvarově i zvukově. Na to, že má silný krk a dlouhou menzuru a vy máte malé ruce, zkrátka zapomenete. Je to něco takového, jako se v 70' letech nosily opnuté jeansy až vás z toho bolely koule. Zase pro někoho, kdo má ruce jak medvěd, je těžké hrát například na mandolínu, či ukulele. Zvuk telecasteru mě uchvátil a musím říct, že se mi líbí pořád, akorát ta váha a menzura mi dělají starosti. Když jsem tedy začal hrát na 335tku začalo se mi vyjasňovat, jaký nástroj vlastně potřebuji, aby se mi hrálo opravdu komfortně. Zvyknout si na zvuk a tím pádem i na jiný typ hraní už potom netrvalo až tak dlouho. Když jsme natáčeli moje poslední album Hot Jazz News půjčil mi Luky Martínek hlavu Fuchse a starou bednu Marshall a hraní jsem si vyloženě užíval. Myslím, že je to z CD jasně patrné. To jsem ještě netušil, že se časem dostanu k úplně jinému Gibsonovi určenému primárně pro jiný druh muziky. SG pro mě, a asi pro každého, bylo synonymem tvrdé muziky, ale poslední čas se objevuje v rukou bluesmanů i jazzmenů. Důvod je prozaický, má totiž krásný a vyvážený čistý zvuk, který připomíná něco mezi krkovým snímačem telecasteru a lubovým Gibsonem. Když jsem pouštěl Mackovi Flemrovi moje poslední nahrávky, kde jsem použil čistý zvuk SGéčka, okamžitě poznamenal, že je to na lubovku! Poslední roky SG dost proslavil Derek Trucks. Jeden čas na SG hrál taky Bill Frisell, Alan Holdsworth nebo Mike Landau. Už podle toho můžeme usoudit, že SG nepatří pouze do ruky čistokrevným rockerům. SG je vyloženě komfortní kytara s příjemným dohmatem, krátkou menzurou a je také velmi lehká, což jsou pozitiva, která nelze přehlížet. Zvuk je transparentní, zakulacený na vyšších středech a jdoucí až k měkkým konkrétním středobasům. Používám struny tloušťky 11 a při této síle je tón vyrovnaný, takže dovoluje i strikně jazzové hraní. Zvuk je v takovém případě velmi podobný zvuku Pat Martina. Škála zvukových možností je ovšem dost široká a jak poznamenal jeden můj kamarád "na SG jde zahrát ledacos". V dnešní době, kdy se hudební žánry navzájem prolínají a jeden od druhého lze v některých případech jen stěží rozpoznat, je i výběr nástroje pro daný směr velmi svobodný. Naopak myslím si, že dnes je více zajímavé, když hráč hraje na nástroj, který není jeho žánru primárně určen. SG představuje velkou výzvu pro hráče všech žánrů a je to kytara, která se umí v kapele prosadit. Pokud by jste někdy uvažovali o koupi SG, rozhodně bych doporučoval originál. Žádná z kopií, na kterou jsem kdy hrál se nemohla originálu rovnat ani omylem. Navíc se kopie SG velmi často převažují, protože mají těžší krk a hlavu, nežli tělo. I když se rozhodnete pro Gibsona, doporučoval bych nějaký dražší model. Ty úplně nejlevnější nejsou taky nic moc. Gibson poslední léta volí strategii, která vychází vstříc i méně zámožným hráčům a teenagerům a produkuje "levné" kytary už i pod 30 000,- kč. Vzhledem k tomu, že jsou nástroje stále vyráběny v USA, snaží se šetřit na čem se dá. Hlavně na materiálu. Tyto levné nástroje nejsou lakované a mají levný hardware. Možná mezi nimi najdete dobrý kus, zrovna tak jako mezi drahými nástroji špatný, ale od 40 000,- kč nahoru se tato pravděpodobnost snižuje geometrickou řadou .

Tags: Gibson SG Standard

K mému velkému zklamání jsem se tentokrát bohužel v Kanadě nesetkal s Edem Bickertem. Důvod byl smutný, protože Ed právě absolvoval testy pro příjem do nemocnice. Úplně stejná věc v tu dobu stihla Rob McConella a tak setkání s těmito skvělými muzikanty by bylo vzhledem k situaci nevhodné. Ed o mé přítomnosti v Torontu věděl a vzkázal mi po muzikantech vřelé pozdravy, nic méně setkání jsme odložili na příště. Doufám, že ho v létě 2008 zastihnu v lepší formě a setkání proběhne, tak jak jsem si přál. Musím podotknout, že jsem šel v Kanadě, mimo oficiální program, z jedné párty do druhé a byl jsem tam tak žádaný, že jsme museli nějaké akce odmítat, abych si měl kdy odpočinout. Velice milé a inspirující však pro mě bylo setkání s manžely Billem a Paulou Lischmanovými, kteří bydlí asi 80 km od Toronta v hobytím baráku. Ten barák na mě fakt velmi zapůsobil. Byl zkrátka úžasnej a měl pohodovou atmosféru. Jedná se o dům vykopaný pod zemí jako nora!



Člověk by se v něm ihned zabydlel. Paula je módní návrhářka a cestuje neustále kolem světa. Bill je vynálezce a myslitel a časově je na tom velmi podobně jako Paula. Podle Billova životního příběhu byl natočen dokonce i hollywoodský film. Proslavil se ne jen realizací svého neobvyklého podzemního domu, ale i létáním na ultralehkých letadlech. Přesto si najdou čas na to, aby pohostili svoje přátele. Návštěvy mají v této oblasti dlouholetou tradici již z doby osídlování. Z toho důvodu jsou domy a místnosti pro společenské události velmi prostorné. Na druhé straně si tam s návštěvami příliš hlavu nelámou a nikdo vás hostitelsky neobtěžuje. Ukážou vám kde je pití, jídlo, záchod a postel a dál je to na vás. Jestli chcete společnost, nebo dáte přednost soukromí svého pokoje. Lidé v Kanadě jsou velmi srdeční, ale zkrátka vám nic nevnucují. Velmi milé bylo také setkání se stavitelem kytar italského původu Dinem Stanicia. Je v Ontáriu velmi známý a má obrovský přehled o kytarách. Staví jak jazzové lubovky, tak masivní nástroje. Ovšem ruční práce je v Kanadě velmi drahá a tak jeho jazzová kytara vyjde v průměru kolem $10 000. Má doma taky nepřeberné množství knih o kytarách, které ochotně půjčuje případným zájemcům o jeho práci. První týden jsem měl od něj půjčeno asi 20 knih! Chtěl mi půjčit i jednu svoji kytaru, ale bohatý program mi znemožnil se nástrojem podrobněji zabývat. Na první kontakt se mi jeho kytary zdály dobře řemeslně zpracované, ale mít ty peníze, radši bych šel do Gibsona L5 . Je pravda, že jsem již pátý den při procházce s Davem a Lynn kolem jezera viděl dva bobry! Panečku to byla Kanada a hlavní ulice městečka Port Perry vypadala jak vystřižená z westernu, ale ještě mi v tom něco chybělo. Spíš někdo . Vousatej týpek v kovbojským klobouku, kterej jezdí ve starý Dodge s korbou, hraje na Guilda z 60 let, nemá počítač ani CD přehrávač a v autě používá výhradně audio kazety! Tak to je skalní blues and soul man Howard Ross se kterým se na MySpace neseznámíte. Howard je skvělej člověk, kterej dokáže ocenit dobrou muziku a dobrý muzikanty. Kyž jsem doma poslouchal jeho CD, který mi dal, musel jsem se při třetí skladbě rozesmát. Byla to totiž vinylová deska vypálená na CD, se všemi škrábanci a šumem. Nebylo to udělaný uměle - on si nechal vylisovat jen vinylový desky a pro ty co už nemají gramofon to zkrátka vypálil na toto podřadný médium. Tomu říkám samorost!
S howardem jsem poprve hrál v malém hudebním baru Piccadilly, kde se pravidelně hrává blues. Hráli jsme pouze ve dvou - dvě kytary a zpěv. První set jsme si myslím oba odtrpěli a chvíli nám trvalo, než jsme našli společnou řeč. Howard je vynikající kytarista a umí skvěle doprovázet, ale já nejsem ryzí bluesman a tak jsme se chvíli hledali. Ve druhém setu šel ovšem ostych stranou a začalo se to pěkně rozjíždět. Ke konci už jsme hráli jako sehraná dvojice a na závěr jsme si padli kolem krku v upřímném dojetí. Byl to další silný zážitek Kanadského výletu. Potom jsme s Howardem odehráli ještě 3 koncerty a vždy jsme se střídali ve zpěvu a sólech. Poslední neděli před odletem jsem hrál s Howardem a partou místních bluesmanů ve slavném klubu v Oshawě Chicagos.



Tam už jsem měl kompletní rytmiku z výbornejch a zkušenejch muzikantů. Na kytaru hrál skvěle Bobby Watson, kterej mi daroval svůj slide, jakej jsem tady ještě neviděl. Je skleněnej a hodně tlustej a má krásnej hutnej tón. Na klávesy hrál velmi dobře starej ostřílenej pardál Terry Blankley, kterej taky výborně zpívá ostatně jako Howard i Bobby a na bicí Greg Stokman. Basy se ujal nouzově Howard Ross a někdy to bohužel v tomto směru skřípalo, ale jinak myslím, že bez jedinné zkoušky - super koncert. O celém koncertu vyšel krátký článek v Acoustically Speaking a dokonce se tam objevilo i krátké video mého sóla z "I Loved Another Woman" Petera Greena. Zážitků bylo fakt hodně, ale nejvíce si vážím těch mnoha setkání se skvělými muzikanty. Nevím čím to je, ale nikdo si tam na nic nestěžoval a přísahám, že ani jeden muzikant mi neřekl - je to tady na hovno, nemáme kde hrát, málo nám platěj a podobně. Taky jsem si všimnul, že tam mají všichni lepší barvu v obličeji. Nevím čím to je, ale asi po 6 - 8 dnech jsem začal vypadat stejně. Někdo mi tvrdil, že je to lepším vzduchem, jinej tou pohodou atd. Já nevím čím to bylo, ale je pravda, že jsem tam měl pocit, že můžu dělat v podstatě cokoliv - třeba prodávat žížaly a vždycky se tím uživím. Měl jsem tam pocit svobody, zejména té hudební. Nechci to příliš malovat, ale je jasné, že se tam chci opět vrátit a zase svobodně hrát pro někoho, koho moje hudba zajímá. PEACE!

Tags: Canadian Tour 2007 - část třetí

Když se tak probírám zápisky ve svém deníku, musím se zpětně pousmát některým postřehům a komentářům: Fakt čumím jak je to tady jiný. Hlavně televizní program je totálně šáhlej. Dva miliony programů, ale většinou úplně vymatlaný reality show nebo něco ve stylu Wrestling. Na evropský poměry je to dost úchylný. Zaujal mě pořad "Miami Ink", což je show o tetování. Lidi choděj do tetovacího salonu a nechávají se přitom filmovat. Ale co je to za lidi a jaký mají názory, to by jste kolikrát nevěřili - zkrátka exotika . Nebo pořad "Dragons' Den", kde sedí asi pět businessmanů a přicházej k nim lidi s různejma svejma nápadama a produktama a oni buď řeknou dobrý - investujeme do toho, nebo špatný a pak vám propadnou nějaký peníze a dohráli jste. Ti lidi byli šíleně nervózní a zdálo se, že jde přímo o život! Možná to k nám všechno pomalu taky dojde jako McDonald, Vyvolení a jiný sračky, ale moc se na to netěším. Ramstein zpívají - We're all Living in America, ale já si myslím, že do skutečného života v Americe máme ještě hodně daleko . Mno, tak to jen tak úvodem o televizním programu. Na druhou stranu musím říct, že lidi mě tam připadají lepší jak tady. Rozhodně jsou otevřenější, spontánější, veselejší a umějí se bavit. Hodně asi dělá životní úroveň, ale dost taky výchova a mentalita. Počasí v Ontáriu v tom může hrát taky svoji roli. Přestože je zimní období, je tam velmi slunečno! Obloha v Kanadě mě ihned zaujala. Je tam vysoká a přechází od světlounce modré nad obzorem až k syté, tmavě modré. Ale je to ovšem dáno i oblastí, ve Vancouveru zase stále prší!
Abych se taky dostak k muzice .



Dalším známým muzikantem se kterým jsem měl tu čest, byl pianista Dave Restivo. Dave je super člověk, který budí dojem, že se ho nic netýká. Zkrátka kliďas. Když jsem si pak na internetu přečetl ten dlouhý seznam jeho spoluhráčů, nestačil jsem se divit a navíc Dave dostal 3x po sobě prestižní Kanadskou cenu jako nejlepší pianista roku. Jen tak namátkou - mezi jeho spoluhráče patřili např: Dave Holland, Kenny Wheeler, John Abercrombie, Jerry Bergonzi, Mel Torme, Pat LaBarbera, Carla Bley, Steve Swallow, George Garzone, Howard Johnson, Ingrid Jensen, Christine Jensen, Kevin Mahogany, Randy Bachman (BTO/Guess Who), David Clayton Thomas, Molly Johnson, Moe Koffman, Joe LaBarbera, Mark Whitfield, Marcus Belgrave, Joey Baron, Curtis Fuller, Stacy Rowles, Jane Bunnett, Jeff Healy, Phil Dwyer, Tim Hagans, Steve Kirby, Jeff Hamilton, Alex Acuna, Gene Bertoncini, Phillip Harper, Don Thompson, Ed Bickert, Guido Basso, P.J. Perry, Trudy Desmond, Joe Lovano, Judi Silvano, Dave Pietro, Owen Howard, John Hollenbeck, Ratzo Harris, Sheila Jordan, Jay Clayton, Donny McCaslin, Metalwood, Charles McPherson, Dave Young a mnoho dalších. Dave Restivo je typ bohéma, který by u nás neměl šanci, protože by ho přehráli snaživí a aktivní neumětelové a strejdové, co si jdou po fajrontě zahrát do Agharty. A jemu by možná nezbývalo než nosit kufry v hotelu jako Naj Ponkovi. V tomhle tom jsou Kanaďané určitě jiní a dokážou si talentů považovat. Dave přijel GoTrainem do Port Perry, kde jsem bydlel v krásném starém domě v koloniálním stylu u Lynn a Jamese McDonaldových. Seznámení proběhlo velmi neformálně, protože tam se každý chová na návštěvě jako doma. Asi půl hodiny jsem si ani nevšimnul, že je Dave v Domě (dům je opravdu veliký, až jsem narazil v kuchyni na týpka, který si bere z lednice moje pivo (když tady něco koupíte do domu je to všech a každý si bere co chce, aniž by se musel na cokoliv kohokoliv ptát). Ahoj, říkám, ty musíš být Dave nice to meet you a bylo to. A tak jsme se seznámili. Chvíli jsme diskutovali o tom co budeme hrát večer, než jsme došli k názoru, že je to vlastně jedno a playlist zmuchlali a hodili do koše. Večer přišlo na koncert tak 70 lidí, což je na takové městečko opravdu hodně, ale lidi tady jazz fakt milujou a hraje tady z každé putiky i krámů na hlavní třídě. Hráli jsme velmi spontáně a střídali tempa i nálady. Hrát s Davem byla velká radost už jen proto, že není vůbec konzervativní a jeho láska k Hard Rockové muzice (na jeho hře to není až tak patrné nás opravdu stmelovala. Lidé byli nadšení a na to, že jsme spolu hráli poprvé v životě a ještě k tomu duo, byli jsme nadšení i my. Po koncertě, když se lidé vytratili do svých domovů, jsme zůstali ještě dlouho do noci při pivku a slivovici . Tam jsme se taky domluvili co podnikneme v následujících dnech. O koncertě na počest Douga Rileyho, skvělého kanadského hammondisty a skladatele, který zahynul v letadle na srdeční infarkt, už bylo předem rozhodnuto. Byla to akce velkého společenského významu a bylo velmi milé, že jsem se jí mohl zůčastnit. Tento velký koncert se konal na Music University of Toronto, která je přímo v centru a vypadá jako kopie staré britské univerzity. Na koncertě jsem měl možnost poznat spoustu muzikantů o kterých jsem toho v minulosti moc neslyšel a musím říct, že jsem byl velmi překvapen vysokou úrovní produkce. Moc se mi líbili, dnes už staří pánové, Dr.Music! Byl to soul jak hovado s krásnými aranžemy dechů a vícehlasými vokály v hlavní melodii - nádhera. Mezi účinkujícími jsem poznával jednoho skvělého muzikanta za druhým - s Dr.Music hrál na piáno fenomenální basista a multiinstrumentalista známý ze spolupráce s Jimem Hallem a Edem Bickertem - Don Thompson a za bicími neseděl nikdo jiný, než Terry Clarke! Co mě ale opravdu dostávalo, byla všudypřítomná svoboda! Každý si dělá co chce a co uzná za vhodné a nikdo nikoho nebuzeruje. Celý koncert byl v duchu maximální propojenosti publika, umělců, pořadatelů a dokonce i zvukařů, kteří byli nuceni 2x zasahovat přímo na pódiu . Nejvíc mě dostával saxafonista a zpěvák Dr.Music, který hrál v levných béžových umělohmotných sandálech ve kterých měl šedé teplé ponožky, pak měl na sobě černé tepláky, tričko a červenou flízovou mikinu. Vše samozřejmě v chalupářské kvalitě!!! Nikdo se nad tím nepozastavoval a ten chlap hrál a zpíval úžasně! Hrkly mi slzy do očí, protože jsem cítil tu svobodu až na kost. Žádní čůráci, kteří vám neustále vysvětlují jak a proč máte hrát a taky s kým a v jakém oblečení a když se ozvete vyhodí vás z klubu, nebo vám jinak všemožně škodí. Neumím si představit, že by takový koncert uspořádal někdo u nás například na památku Karla Velebného. Darmo se budu rozčilovat, narodil jsem se zkrátka ve špatné zemi. Stačí jen když se podíváte na naše politiky!!!



Po koncertě jsem šel s Davem Restivo do šatny umělců a seznámil se tam se skvělým kytaristou Tedem Quinlanem, který účinkoval v programu a vedl jazzový big band. Ted je velmi přátelský člověk s opravdovou láskou k hudbě. Tam jsme se domluvili, že půjdeme společně do klubu Orbit Room na koncert skvělé kapely Sisters Euclid kytaristy Kevina Breita. Byl to to velmi silný zážitek a jen tak pro sebe v duchu jsem si pomyslel co všechno jsem mohl dokázat, kdybych žil tady nebo v USA. Mno ještě není všem dnům konec . Je pravda, že od té doby co se moje poslední CD prodává po celém světě i přes iTunes, je o mě slyšet čím dál tím víc. Poslední novinkou je spolupráce s japonskou distribuční firmou a agenturou. Je v plánu i Japonské turné, takže se necháme překvapit. V neposlední řadě bych se měl v červnu do Kanady a USA vrátit a opět odehrát několik koncertů. Další věcí o které bych se chtěl v této části vyprávění zmínit je hudební školství, které je nedílnou součástí muzikantovy obživy v Kanadě. Školství jako takové možná není na vyšší úrovni než to naše, ale podmínky a vybavení, to určitě přesahuje vysoko náš standard. Já jsem měl možnost učit na Port Perry High School, kde je přímo početná kytarová třída. Před svoji "klinikou" jsem se byl kouknout přímo ve třídě, kde jsou různé druhy kytar a aparátů minimálně ve střední třídě - na naše poměry i v té nejvyšší (komba-lampové Fendery a Peavey, kytary - straty, telecastery atd.) . Na takové aparáty a kytary u nás hrají mnohdy profíci. Tam v tom nedělají až takové rozdíly. Jestli na to hraje student nebo špičkový hudebník je přece jedno, důležité je jak na to hraje. Třída taky není taková ta krabice z naší klasické školy, ale je odhlučněná s ventilací a do půl kruhu, aby každý student dobře viděl na přednášejícího profesora. Učitel kytary byl milý chlapík a zjevně se mu moje hra líbila, protože nevynechal ani jeden můj koncert v okolí Port Perry. Přednášel jsem ve velkém sále, kde bylo asi 60 studentů. Pojal jsem to volně - nejdřív jsem něco zahrál, aby věděli s kým mají tu čest a co můžou odemne čekat a pak jsem je nechal ať se dotazují na to, co je zajímá. Vzhledem k tomu, že se nejednalo přímo o jazzové studenty, hrál jsem i blues a něco z rocku a popu. To vzbudilo u studentů velký zájem i sympatie. Otázky se týkaly většinou techniky hry, výběru kytary a aparátu, hudebních stylů, ale byly i osobní - kdy jsem začal hrát, jak a s kým. Bohužel žádná studentka se neptala jestli jsem svobodný )). Studentům jsem prodával CD za $15, což je asi 280 kč a prodal jsem jich asi 20!!! Chápete? Ty děti zkrátka mají ty peníze ve škole. Nikdo je nemohl na tuto skutečnost upozornit, protože CD jsem měl sebou náhodou. Zkrátka ekonomicky na tom bude Kanada asi dobře. Je to směšné, ale asi budu dříve učit na Berkeley v USA, než by mě oslovilo prohnilé vedení Ježkárny nebo jiné hudební školy u nás. Škola mi samozřejmě za mou kliniku zaplatila a na šeku bylo napsáno Jazz Guitar Clinician. Od té doby mi Lynn jinak neřekla než Dr.Guitar a postupně to od ní pochytili i ostatní. Proč ne, až natočím nové CD se svými kanadskými přáteli, může se jmenovat podle mojí nové kanadské předzdívky Dr.Guitar!

Tags: Canadian Tour 2007 - část druhá

Už je to pár let co znám Kanadskou zpěvačku Lynn McDonald a jejího manžela Jamese McDonalda. Chodila na moje koncerty už v polovině devadesátých let a nějakej rok trvalo, než se osmělila mě oslovit. Je velice milá a sympatická dáma a tak jsme se brzy spřátelili. Vozila mi hlavně CéDéčka z Kanady, které se tu dají špatně a nebo vůbec nedají sehnat. Jako Eda Bickerta, Dr.Music - Douga Rileyho nebo Boss Brass Rob McConella. Postupně mě takhle seznámila s celou kanadskou jazzovou i bluesovou špičkou. No a s tím zbytkem, zejména s mladšími muzikanty jsem se seznámil prostřednicvím serveru MySpace. Je to téměř neuvěřitelné, ale můj profil na tomto geniálním serveru shlédlo už přes 20 000 lidí!!! Asi nemusím dvakrát zdůrazňovat o jak velké promotion se jedná. Když to srovnáte s jinými českými hudebníky je kontrast dost velký. V průměru mají návštěvnost max do 5 000 lidí! Samotného mě popularita v zahraničí velmi těší a do jisté míry mě vynahrazuje různá příkoří v naší vlasti (doma není nikdo prorokem). Abych se vrátil ke Kanadě. Lynn mě přemlouvala asi rok, abych se do Kanady vypravil. Tvrdila že mě tam budou milovat a já, musím podotknout, jí to moc nevěřil. Když jsem pak dostal krásný dopis od Eda Bickerta, kde chválí moje CD a mojí hru, začal jsem o této cestě vážně uvažovat už jen proto, abych se mohl se svým oblíbeným kytaristou setkat. Jima Halla jsem viděl a slyšel třikrát a dvakrát se s ním i bavil. Bylo velmi příjemné být ve společnosti osobnosti takového formátu, která do značné míry ovlivnila moji hru. Takže Ed byl pro mě velkou motivací, ale i jiní vynikající muzikanti, jako Dave Restivo, Kelly Jefferson, Ben Riley, Reg Schwager, Ted Quinlan, Richard Underhill, Kevin Breit a další.
Na začátku svého vyprávění musím moc a moc poděkovat jak Lynn, tak Jamesovi McDonaldovi, který mimo jiné hrál 30 let v Boss Brass Rob McConella na lesní roh. Tento geniální orchestr mám moc rád, zejména pak CD Even Canadian Get The Blues. Mimo to hraje v různých orchestrech i klasickou hudbu. Dále musím poděkovat Michalovi Zemanovi, bez jehož pomoci by spousta věcí nevznikla a pravděpodobně by nemohla být uskutečněna ani Canadian Tour 2007. A v neposlendní řadě musím poděkovat ČSA za sponzorskou letenku v business class. Takže úvod bychom měli za sebou a můžu se pustit do vyprávění . Po nekonečných 11 hodinách strávených v letadle jsem se totálně zblblý vypotácel do letištní haly a přetočil hodinky o šest hodin dozadu. Lynn a James mě čekali s úsměvem na tváři a s přichystaným programem na celý večer. Ne že bych byl bábovka, ale musel jsem rázně odmítnout. Za prvé bych do sebe nevpravil ani sousto a byl jsem zralý tak akorát na to dát si někde dvacet. Zajeli jsme tedy na okraj Toronta, kde žije syn Lynn a tam jsem si dal šlofíka. James odehrál koncert a potom mě odvezli k sobě domů do městečka Port Perry, které je vzdálené asi 80 km od Toronta. Vše co je vzdáleno do 100 km od města je bráno jako že je to blízko. Vzdálenosti tam mají úplně jiný rozměr . Hned druhý den večer jsme jeli do Down Townu, jak tady říkají centru Toronta. První jam v hotelu Rex byl omračující zážitek. Asi proto, že jsem si od toho moc nesliboval. Měl jsem ještě jet - lagg a tím pádem jsem byl večer fakt dost unavenej. Ještě před tím jsme zašli na večeři a pivko do jednoho Beer Pubu. Jídlo v podstatě americké - hranolky a sendviče a pivo nic moc. Neumějí ho totiž vůbec načepovat a tak i český pivo na který jsem tady tředí den natrefil stálo za prd. Kupodivu neměli Plzeň, ale Kozla. No a po jídle jsme zašli do Rexu, což je mísní centrum jazzu a blues. Koncerty jsou tady i 3x denně! Rex je také takovým domovským klubem všech jazzových muzikantů v Torontu a konají se zde dlouhatánské a vášnivé jam sessiony. Nejdříve hrálo trio Aliho Berkoka, které jsem už neslyšel a asi po hodině nastoupilo trio dalších mladých muzikantů. Jak už jsem napsal nic moc jsem si od toho nesliboval. Jakmile ovšem začali hrát spadla mi doslova čelist. Ihned mne zaujal bubeník, který hrál velmi muzikálně, skvěle doprovázel a hrál naprosto přesně. Až po chvíli jsem v něm poznal Bena Rileyho, který je už nějakou dobu mým friendem na MySpace! O pauze jsem ho oslovil, vysvětlil kdo jsem a zeptal se ho, jestli bych si nemohl s nimi zahrát. Byl doslova nadšený, že mě poznává a že jsem v Torontu. Basista hrál taky skvěle a pianista fakt vyrtuózně. Už jsem slyšel ledacos, ale tohle byla první liga. Po třech skladbách mě představili jako kytaristu z evropy a já lehce rozechvělý vystoupil za vlažného potlesku na pódium. Řekl jsem si, že pro začátek bude nejlepší dvanáctka a zmínil Straight no Chaser. Yes, souhlasili nadšeně ostatní. Odpočítal jsem to a po tématu odstartoval první sólo. Byl to zážitek hrát s tak špičkovou rytmikou. Nemusíte se soustředit na nic jiného, než na svoje sólo. Všechno šlape jak hodinky.
Dost jsem se odvázal a obecenstvo mě odměnilo bouřlivým potleskem a výkřiky bravo. Ta bouřlivá reakce mě fakt překvapila, ale musím přiznat, že i dost polichotila. Druhou věc jsme hráli Solar. Rytmika hrála fakt chytře a rytmicky i hatmonicky moderně kombinovala. O pauze se ke mě přiřítili přihlížející hudebníci a vyptávali se kdo jsem, odkud jsem a kde jsem se tam vzal. Mezi nimi i výborný kytarista a skladatel z Montrealu Eric St-Laurent. Byl nadšený a přesvědčoval mě, že spolu musíme určitě něco podniknout. Bylo to moc milé, ale pak už jsem byl tak unavenej, že se mi klížily oči. Do Port Perry, kde jsem bydlel to byla ještě dobrá hodinka cesty. Rozloučil jsem se s kapelou a vydali jsme se na cestu. Do postele jsem se i tak dostal až v 1 hodinu ráno a to už u nás bylo 7 . Stejně jsem pak nemohl samým vzrušením usnout. Ta energie mě stále ne a ne opustit.

Tags: Canadian Tour 2007 - část první