Když se tak probírám zápisky ve svém deníku, musím se zpětně pousmát některým postřehům a komentářům: Fakt čumím jak je to tady jiný. Hlavně televizní program je totálně šáhlej. Dva miliony programů, ale většinou úplně vymatlaný reality show nebo něco ve stylu Wrestling. Na evropský poměry je to dost úchylný. Zaujal mě pořad "Miami Ink", což je show o tetování. Lidi choděj do tetovacího salonu a nechávají se přitom filmovat. Ale co je to za lidi a jaký mají názory, to by jste kolikrát nevěřili - zkrátka exotika . Nebo pořad "Dragons' Den", kde sedí asi pět businessmanů a přicházej k nim lidi s různejma svejma nápadama a produktama a oni buď řeknou dobrý - investujeme do toho, nebo špatný a pak vám propadnou nějaký peníze a dohráli jste. Ti lidi byli šíleně nervózní a zdálo se, že jde přímo o život! Možná to k nám všechno pomalu taky dojde jako McDonald, Vyvolení a jiný sračky, ale moc se na to netěším. Ramstein zpívají - We're all Living in America, ale já si myslím, že do skutečného života v Americe máme ještě hodně daleko . Mno, tak to jen tak úvodem o televizním programu. Na druhou stranu musím říct, že lidi mě tam připadají lepší jak tady. Rozhodně jsou otevřenější, spontánější, veselejší a umějí se bavit. Hodně asi dělá životní úroveň, ale dost taky výchova a mentalita. Počasí v Ontáriu v tom může hrát taky svoji roli. Přestože je zimní období, je tam velmi slunečno! Obloha v Kanadě mě ihned zaujala. Je tam vysoká a přechází od světlounce modré nad obzorem až k syté, tmavě modré. Ale je to ovšem dáno i oblastí, ve Vancouveru zase stále prší!
Abych se taky dostak k muzice .



Dalším známým muzikantem se kterým jsem měl tu čest, byl pianista Dave Restivo. Dave je super člověk, který budí dojem, že se ho nic netýká. Zkrátka kliďas. Když jsem si pak na internetu přečetl ten dlouhý seznam jeho spoluhráčů, nestačil jsem se divit a navíc Dave dostal 3x po sobě prestižní Kanadskou cenu jako nejlepší pianista roku. Jen tak namátkou - mezi jeho spoluhráče patřili např: Dave Holland, Kenny Wheeler, John Abercrombie, Jerry Bergonzi, Mel Torme, Pat LaBarbera, Carla Bley, Steve Swallow, George Garzone, Howard Johnson, Ingrid Jensen, Christine Jensen, Kevin Mahogany, Randy Bachman (BTO/Guess Who), David Clayton Thomas, Molly Johnson, Moe Koffman, Joe LaBarbera, Mark Whitfield, Marcus Belgrave, Joey Baron, Curtis Fuller, Stacy Rowles, Jane Bunnett, Jeff Healy, Phil Dwyer, Tim Hagans, Steve Kirby, Jeff Hamilton, Alex Acuna, Gene Bertoncini, Phillip Harper, Don Thompson, Ed Bickert, Guido Basso, P.J. Perry, Trudy Desmond, Joe Lovano, Judi Silvano, Dave Pietro, Owen Howard, John Hollenbeck, Ratzo Harris, Sheila Jordan, Jay Clayton, Donny McCaslin, Metalwood, Charles McPherson, Dave Young a mnoho dalších. Dave Restivo je typ bohéma, který by u nás neměl šanci, protože by ho přehráli snaživí a aktivní neumětelové a strejdové, co si jdou po fajrontě zahrát do Agharty. A jemu by možná nezbývalo než nosit kufry v hotelu jako Naj Ponkovi. V tomhle tom jsou Kanaďané určitě jiní a dokážou si talentů považovat. Dave přijel GoTrainem do Port Perry, kde jsem bydlel v krásném starém domě v koloniálním stylu u Lynn a Jamese McDonaldových. Seznámení proběhlo velmi neformálně, protože tam se každý chová na návštěvě jako doma. Asi půl hodiny jsem si ani nevšimnul, že je Dave v Domě (dům je opravdu veliký, až jsem narazil v kuchyni na týpka, který si bere z lednice moje pivo (když tady něco koupíte do domu je to všech a každý si bere co chce, aniž by se musel na cokoliv kohokoliv ptát). Ahoj, říkám, ty musíš být Dave nice to meet you a bylo to. A tak jsme se seznámili. Chvíli jsme diskutovali o tom co budeme hrát večer, než jsme došli k názoru, že je to vlastně jedno a playlist zmuchlali a hodili do koše. Večer přišlo na koncert tak 70 lidí, což je na takové městečko opravdu hodně, ale lidi tady jazz fakt milujou a hraje tady z každé putiky i krámů na hlavní třídě. Hráli jsme velmi spontáně a střídali tempa i nálady. Hrát s Davem byla velká radost už jen proto, že není vůbec konzervativní a jeho láska k Hard Rockové muzice (na jeho hře to není až tak patrné nás opravdu stmelovala. Lidé byli nadšení a na to, že jsme spolu hráli poprvé v životě a ještě k tomu duo, byli jsme nadšení i my. Po koncertě, když se lidé vytratili do svých domovů, jsme zůstali ještě dlouho do noci při pivku a slivovici . Tam jsme se taky domluvili co podnikneme v následujících dnech. O koncertě na počest Douga Rileyho, skvělého kanadského hammondisty a skladatele, který zahynul v letadle na srdeční infarkt, už bylo předem rozhodnuto. Byla to akce velkého společenského významu a bylo velmi milé, že jsem se jí mohl zůčastnit. Tento velký koncert se konal na Music University of Toronto, která je přímo v centru a vypadá jako kopie staré britské univerzity. Na koncertě jsem měl možnost poznat spoustu muzikantů o kterých jsem toho v minulosti moc neslyšel a musím říct, že jsem byl velmi překvapen vysokou úrovní produkce. Moc se mi líbili, dnes už staří pánové, Dr.Music! Byl to soul jak hovado s krásnými aranžemy dechů a vícehlasými vokály v hlavní melodii - nádhera. Mezi účinkujícími jsem poznával jednoho skvělého muzikanta za druhým - s Dr.Music hrál na piáno fenomenální basista a multiinstrumentalista známý ze spolupráce s Jimem Hallem a Edem Bickertem - Don Thompson a za bicími neseděl nikdo jiný, než Terry Clarke! Co mě ale opravdu dostávalo, byla všudypřítomná svoboda! Každý si dělá co chce a co uzná za vhodné a nikdo nikoho nebuzeruje. Celý koncert byl v duchu maximální propojenosti publika, umělců, pořadatelů a dokonce i zvukařů, kteří byli nuceni 2x zasahovat přímo na pódiu . Nejvíc mě dostával saxafonista a zpěvák Dr.Music, který hrál v levných béžových umělohmotných sandálech ve kterých měl šedé teplé ponožky, pak měl na sobě černé tepláky, tričko a červenou flízovou mikinu. Vše samozřejmě v chalupářské kvalitě!!! Nikdo se nad tím nepozastavoval a ten chlap hrál a zpíval úžasně! Hrkly mi slzy do očí, protože jsem cítil tu svobodu až na kost. Žádní čůráci, kteří vám neustále vysvětlují jak a proč máte hrát a taky s kým a v jakém oblečení a když se ozvete vyhodí vás z klubu, nebo vám jinak všemožně škodí. Neumím si představit, že by takový koncert uspořádal někdo u nás například na památku Karla Velebného. Darmo se budu rozčilovat, narodil jsem se zkrátka ve špatné zemi. Stačí jen když se podíváte na naše politiky!!!



Po koncertě jsem šel s Davem Restivo do šatny umělců a seznámil se tam se skvělým kytaristou Tedem Quinlanem, který účinkoval v programu a vedl jazzový big band. Ted je velmi přátelský člověk s opravdovou láskou k hudbě. Tam jsme se domluvili, že půjdeme společně do klubu Orbit Room na koncert skvělé kapely Sisters Euclid kytaristy Kevina Breita. Byl to to velmi silný zážitek a jen tak pro sebe v duchu jsem si pomyslel co všechno jsem mohl dokázat, kdybych žil tady nebo v USA. Mno ještě není všem dnům konec . Je pravda, že od té doby co se moje poslední CD prodává po celém světě i přes iTunes, je o mě slyšet čím dál tím víc. Poslední novinkou je spolupráce s japonskou distribuční firmou a agenturou. Je v plánu i Japonské turné, takže se necháme překvapit. V neposlední řadě bych se měl v červnu do Kanady a USA vrátit a opět odehrát několik koncertů. Další věcí o které bych se chtěl v této části vyprávění zmínit je hudební školství, které je nedílnou součástí muzikantovy obživy v Kanadě. Školství jako takové možná není na vyšší úrovni než to naše, ale podmínky a vybavení, to určitě přesahuje vysoko náš standard. Já jsem měl možnost učit na Port Perry High School, kde je přímo početná kytarová třída. Před svoji "klinikou" jsem se byl kouknout přímo ve třídě, kde jsou různé druhy kytar a aparátů minimálně ve střední třídě - na naše poměry i v té nejvyšší (komba-lampové Fendery a Peavey, kytary - straty, telecastery atd.) . Na takové aparáty a kytary u nás hrají mnohdy profíci. Tam v tom nedělají až takové rozdíly. Jestli na to hraje student nebo špičkový hudebník je přece jedno, důležité je jak na to hraje. Třída taky není taková ta krabice z naší klasické školy, ale je odhlučněná s ventilací a do půl kruhu, aby každý student dobře viděl na přednášejícího profesora. Učitel kytary byl milý chlapík a zjevně se mu moje hra líbila, protože nevynechal ani jeden můj koncert v okolí Port Perry. Přednášel jsem ve velkém sále, kde bylo asi 60 studentů. Pojal jsem to volně - nejdřív jsem něco zahrál, aby věděli s kým mají tu čest a co můžou odemne čekat a pak jsem je nechal ať se dotazují na to, co je zajímá. Vzhledem k tomu, že se nejednalo přímo o jazzové studenty, hrál jsem i blues a něco z rocku a popu. To vzbudilo u studentů velký zájem i sympatie. Otázky se týkaly většinou techniky hry, výběru kytary a aparátu, hudebních stylů, ale byly i osobní - kdy jsem začal hrát, jak a s kým. Bohužel žádná studentka se neptala jestli jsem svobodný )). Studentům jsem prodával CD za $15, což je asi 280 kč a prodal jsem jich asi 20!!! Chápete? Ty děti zkrátka mají ty peníze ve škole. Nikdo je nemohl na tuto skutečnost upozornit, protože CD jsem měl sebou náhodou. Zkrátka ekonomicky na tom bude Kanada asi dobře. Je to směšné, ale asi budu dříve učit na Berkeley v USA, než by mě oslovilo prohnilé vedení Ježkárny nebo jiné hudební školy u nás. Škola mi samozřejmě za mou kliniku zaplatila a na šeku bylo napsáno Jazz Guitar Clinician. Od té doby mi Lynn jinak neřekla než Dr.Guitar a postupně to od ní pochytili i ostatní. Proč ne, až natočím nové CD se svými kanadskými přáteli, může se jmenovat podle mojí nové kanadské předzdívky Dr.Guitar!