Jazz klub U Malého Glena
08/06/11 22:16 Filed in: Hudba
Tento klub se jmenuje U Malého Glena a jeho majitelem není nikdo jiný než velký fanda jazzu a dobré muziky vůbec "malý" Glenn Spicker.
Hned na úvod musím zdůraznit, že právě tento malý a útulný klub, který byl otevřen v roce 1995, poskytoval vždy útočiště jazzovým hudebníkům, kteří by si v jiných klubech ani nezahráli, protože jejich tvorba nepatřila zrovna do "pražského" mainstreamu. Nebo se jen zkrátka znelíbili "jazzové vrchnosti". Tím, že měl Glenn na věci jiný náhled než někteří úzkoprsí majitelé pražských jazzklubů, napomáhal vysoké úrovni pražské jazzové scény. Ze začátku tam hrál ještě Glenn na bicí a sním i jeho kamarádi z USA jako kytarista Max Voegler, nebo saxafonista MIchael Tremante. V prvních létech klubu byly koncerty velmi entuziastické a na jejich atmosféru se opravdu nedá zapomenout. Stěžejními protagonisty byli hlavně pražtí muzikanti jako Naj Ponk, Robert Balzar, Standa Mácha, Karel Růžička Jr.,Petr Dvorský, Marek Patrman, Jirka Slavíček, Buddy Zbořil, Pepik Fečo, Radek Zapadlo, Honza Kořínek, Petr Zelenka nebo David Dorůžka. Mě nevyjímaje.
Těch hudebníků během let byla ovšem celá řádka. Dlouho v tomto klubu zpívala Yvonne Sanchez, kterou jsem v té době doprovázel, také Miriam Bayle s Vojtou Eckertem. Robert Balzar se svým triem, já s prvním quartetem ( Standa Mácha - piano, Petr Dvorský - basa, Marek Patrman - bicí ) a později triem ( Petr Dvorský - basa, Jiří Slavíček - bicí ), Naj Ponk trio a přirozeně i bluesmani. Každé pondělí (už 11 let!!!) hraje U Malého Glena Stan The Man a dlouhou dobu zde také hrává Rene Trosman, nebo mladý nadějný bluesman Marcel Flemr. První ostruhy zde také získávala nová generace jazzových muzikantů jako Ondřej Pivec, Libor Šmoldas, Martin Novák, Tomáš Hobzek a další. Stěží bych zde mohl všechny vyjmenovat. Tento klub mi zkrátka přirostl k srdci. Pro spoustu pražských jazzmenů a bluesmanů se stal útulným pokojíčkem kde mohou svobodně realizovat svoje hudební představy. Slovo svobodně jsem použil záměrně, protože je to jedinný klub v hlavním městě, kde se hudebník může svobodně cítit. Není totiž zdaleka samozřejmostí, že vám majitel klubu, popřípadě i personál, nechá ve vedení koncertu volnou ruku. Ano zní to absurdně, ale většinou jde o fabriku s píchačkami. Nástup vám přijde oznámit nějaký Hujer z personálu a poklepávajíce na hodinky obvykle řekne "tak pánové jdeme na to"? Na to se dá vtipně replikovat " jasně ... ty budeš hrát s námi? ". Takže 45 minut hudby a 15 minut pauzy ... pak típnout cigarety opařit si kafem jazyk, zalknout se pivem a "pánové jdeme na to"! Hudba je druh umění a umění se nedá dělat na zavolanou. U Malého Glena se tyhle věci nikdy neřešily a přesto tento klub funguje. Je to jen zásluhou milé obsluhy na baru? Jak je to možné? Proč se muzikanti vůbec obtěžují na plac když je k tomu nikdo nenutí? Asi právě proto, že si chtějí zahrát a činí to, za ten zanedbatelný honorař, alespoň důstojně. Ano chtěl jsem se na otázku klubů podívat z perspektivy hudebníka, ale podle mě to úzce souvisí i s pocitem návštěvníka. Jelikož hudebníci hrají svobodně a nejsou pod tlakem i jejich hudba a celková atmosféra koncertu bude o poznání kvalitnější. Za to patří dík všem, kteří se na tom podílejí. Majitelem klubu počínaje, přes personál až po hudebníky samotné. Posluchače nevyjímaje, bez vás by to zkrátka nešlo! U Malého Glena se to většinou daří takhle pěkně zkloubit a to je dobře.
Věřím tomu, že by se pod má slova mnozí muzikanti podepsali a abych v tom nebyl sám, připravil jsem pro vás tři zajímavé rozhovory s lidmi, kteří mají s klubem U Malého Glena hodně společného.
Prvním z nich je výrazná osobnost pražské jazzové scény pianista a skladatel Honza Knop zvaný NajPonk.
RP: Pohybuješ se na špici České, a řekl bych i Evropské, jazzové scény řadu let a jsi respektovaným a uznávaným hudebníkem. Byl jsi, stejně jako já, mnohokrát oceněn prestižními cenami. Poznamenalo to nějak tvůj život? Cítíš se díky tomu dostatečně doceněn?
NP: Začínám si myslet že jakéhosi "docenění" se v naší společnosti asi nedočkáme,nicméně tu a tam se přece jen něco málo stane a tak se od určité doby na celou věc dívám s větším nadhledem,kterého jsem ješte donedávna nebyl schopen....
RP: To rád slyším. Když pomineme finanční faktor, i tak je většina jazzových a bluesových hudebníků závislá na hraní, protože svoji hudbu milují. Pro časté hraní jsou ideální jazzové kluby, kterých je v Praze poměrně dost a díky turistickému ruchu i dobře prosperují. Muzikanti z toho však nikdy moc neměli. Jak se díváš na tuhle skutečnost?
NP: Asi se historie pořád opakuje,bylo to tak za dob Billie Holiday v New Yorku a je to tak dodnes,co k tomu dodat....? Ja to vidím tak že všichni chtějí hodně muziky za málo peněz!
RP: Na tomhle místě bych tě poprosil aby jsi zhodnotil každý z těchto klubů odděleně. Jak si stojí z tvého pohledu hudebníka. Záměrně uvádím kluby, které jsou stabilní a jsou na pražské scéně delší dobu.
a. Agharta
b. Ungelt
c. U Staré Paní
d. Reduta
e. Jazz Dock
f. U Malého Glena
NP: V podstatě bych to shrnul na U Malého Glena! Tím zbytkem se nemá cenu zabývat.
RP:
... dobře. Mohl bys nám jako přímý účastník přiblížit den, kdy byl poprvé otevřen jazz club U Malého Glena? Neboj se o tom obšírně rozhovořit.NP: U Malého Glena se otvíralo někdy na jaře 1995,možná 1996, to už fakt nevím. Pamatuju si jen jak s bandou skvělějch muzikantů stojíme na ulici před vchodem a popíjíme pivko. Tehdejšího opening jamu se zučastnili kytarista Max Voegler,saxofonista Michael Tremante a další kluci z toho tehdy swingujícího spolku. Byl to fakt skvělěj den!
RP: Vím, že jsi strávil U Malého Glena spoustu večerů, ne jen za piánem, ale i jako posluchač. Jaký máš osobní vztah k tomuhle místu?
NP: Je fakt že jsem u Glena strávil až moc svýho volnýho času a je to tím jakou výjimečnou atmosféru toto místo má přesto že klub sám je strašně malinkej. Nejlíp se mi U Glena hraje, i když zvuk i stav piana nejsou často optimální a nejlíp se u Glena muzika i poslouchá! Super atmoška! Navíc to prostředí spolu s personálem o kterým by se jiným podnikům mohlo jen zdát, vytváří domácí prostředí ve kterém se člověk cítí super!
RP: To je pravda! Oba víme, že česká hudební scéna výrazným talentům nepřeje a vše se systematicky zadupává do průměrného stáda. Z rádia i z televize se na nás valí šedivá "hudební" hmota průměrnosti a někdy ještě hůře. Kdo má ambice a talent musí za velkou louži. Proč jsi neodešel, nebo o tom ještě spekuluješ?
NP: Toto téma bylo již tolikrát rozemleto že mě vlastně už nebaví o něm přemýšlet, natož mluvit! Vše je asi věc osudu. Zkrátka člověk využívá ( nebo nevyužívá ) ruzných příležitostí, které přicházejí a nebo nepřicházejí.... FATS NAVARRO FOREVER!!!!
RP: Děkuji za rozhovor!
Další rozhovor je s jazzovým bubeníkem a spolumajitelem klubu U Malého Glena Martinem Šulcem.
RP: Pamatuješ si na chvíli, kdy ses poprve seznámil s Glennem?
MŠ: Bylo to v polovině 90tých let. hodně jsme hrávali po pražských nově otevřených klubech s pianistou Najponkem a kontrabasistou Robertem Balzarem. Praha byla tehdy úplně přecpaná cizinci. Úžasná doba, všude se hrálo, všude nabito... Glenn Spicker na naše koncerty často chodil. Líbilo se mu, jak hrajeme.
RP: Jak začala vaše spolupráce?
MŠ: Tím, že jsem Glennovi dával lekce na bicí. On je talentovaný muzikant, na bicí už uměl, ale chtěl se naučit víc. V americe chodil do školy, kde se hudbě věnovalo hodně času a energie. Jeho spolužák byl i Brad Mehldau a hodně dalších, vynikajících profesionálních jazzových muzikantů. Je ale duší spíš podnikatel a myslím, že i když jazz miluje, dráha profesionálních hudebníka ho nikdy nelákala.
Já sám jsem koncem 90tých let cítil potřebu rozšířit portfolio svých činností a tak jsem Glenna oslovil a společně jsme založili klub Delux na Václavském náměstí a zároveň provozovali již existující klub U malého Glena.
RP: Klub U Malého Glena je opravdu malý. Jakou máte obchodní strategii. Dá se tohoto handickapu i nějak využít?
MŠ: Těžko si můžeme stanovit velikost prostor v Praze, zejména na Malé Straně.
Velikost je někdy výhodou, někdy ne. Podle reakcí hostů, muzikantů, i z vlastní zkušenosti vím, že pokud jsou kapela a publikum v bezprostřední blízkosti, vytváří to unikátní atmosféru a zážitky. Rozdíl asi jako když se jdete podívat na obrazy do galerie nebo zajdete přímo do malířského ateliéru. Jazzklub je místo, kde hudba přímo vzniká a publikum je toho součástí.
RP: Jsi jeden z předních jazzových bubeníků na naší i evropské scéně. Jaké to přináší výhody nebo nevýhody při sestavování programu?
MŠ: Díky za kompliment! Řekl bych, že je to spíš výhoda. Sem tam mohu do klubu dostat, i přes naše omezené možnosti, hráče světových jmen. Na druhé straně, kapely do programu vybírám podle svého a Glennova uvážení. To není zrovna výhodná pozice pro drummera - sidemana. Ale tak to je, a zatím se tahle kombinace nijak zvlášť negativně neprojevila.
RP: Jednou jsi mi řekl, že jazz je v podstatě gastro-business. Stále si za tím stojíš? Mohl bys to malinko rozvést?
MŠ: Tak to už si přesně nepamatuji, ale asi jsem měl na mysli spíš jazz hraný v jazz klubech. Známe mnoho příkladů a přímo i nahrávek, kdy celkem v symbióze cinkají skleničky, hosté se baví a přitom se tam odehrávají úžasné věci na podiu. Někdo by řekl, že ruší, ale já to spíš vnímam tak, že se prostě lidi přišli pobavit (no jistě, pokud to není opičí tlupa). A k tomu chtějí jazz. Není to skvělé? Jazz klub tedy slůvko gastro obsahuje. Nějak to k tomu patří, že, dát si dobré jídlo i pití...ale jazz se dá hrát i v kostele nebo v koncertním sále a pak už to gastro určitě nebude. Nicméně, jazz se v klubech hrával vždy a vždy bude. Tam to prostě celé vzniká. Mě osobně prostředí klubu vyhovuje víc. Je neformální a jedinečné. Jistě, že tady nemluvím o jiných podnicích, kde kapela dělá jen jakési křoví a číšník jim určuje hlasitost! To je zase jiný business...
RP: Ekonomická krize nepřinesla do oblasti kultury mnoho optimismu. Jak si stojí Malý Glen a jaké máte plány do budoucna?
MŠ: Již 16tým rokem zažíváme různé ekonomické nebo politické výkyvy. Vzhledem k tomu, že k nám chodí ve značné míře také zahraniční publikum, tak nás ty v mezinárodním měřítku ovlivňují prozatím víc, než lokální. Nejhorší byl doposud pád dolaru před několika lety. Situace se zkrátka pořád mění. Musíme nějak reagovat. Jsou velké nebo i drobné problémy, které se musí denně řešit. Doufám, že se nám podaří udržet dobré jméno našeho klubu i do budoucna, a že se u nás bude hostům líbit.
RP: Poslední otázka je na tělo. Hraješ rád U Malého Glena a proč?
MŠ: Jistě, že rád, z výše zmíněných důvodů a s dobrými hudebníky, ovšem v tu chvíli mě musí personál brát jako muzikanta, ne jako šéfa.
RP: Děkuji za rozhovor!
Koho myslíte, že jsem oslovil na konec? No koho jiného než "Malého Glena" tedy Glenna Spickera samotného.
RP: Jsi pokud vím američan. Jak ses tady vůbec octnul? Co tě přimnělo zbalit kufr a odletět do Prahy?
GS: Přiletěl jsem do Evropy před 20 lety na cyklistický výlet s kamarádem .... no a ještě jsem tady ...
RP: První rok nebo dva jsi obcházel Pražské kluby a seznamoval se ještě jako bubeník s místními poměry i muzikanty. Kdy tě poprvé napadlo udělat si vlastní klub v Praze?
GS: K tomu vedly dvě různé věci, které se staly nezávisle na sobě.
Po drsné zkušenosti s obchodním partnerem v klubu De Red Hot and Blues, jsem si myslel, že by mohlo být zábavné otevřít si vlastní bar s jazz klubem v suterénu. Nepřikládal jsem tomu nápadu velký význam. Když si vzpomenu na dobu Red Hot, tak je mi to k smíchu. Zkrátka jsem jen hrával s dobrými muzikanty všude kde se dalo a do časných ranních hodin. Co by mohlo být lepší? Ale jo, máš pravdu, nemohl jsem sehnat gig nikde jinde, tak jsem si otevřel svůj klub abych mohl ukázat co nevětšímu počtu lidí svoje špatné bubnování ...
. Ale ne ... pravdou je, že jsem se pral s bubnováním tak poctivě, jak jsem jen mohl.RP: To přeháníš
. Pokud si dobře pamatuji hrál jsi moc dobře! Porevoluční období bylo v Praze úžasné. Všude se hrálo a byla nádherná atmosféra. Hodně američanů ovšem po vychladnutí emocí odešlo. Dnes už je to zase ve vyjetých kolejích. Proč jsi taky neodešel? Zůstalo podle tebe Praze ještě něco z toho porevolučního kouzla?GS: Jsem rád, že se ti ta doba taky líbila. Byl jsem hluboko a kopu hlouběji .. víš ... nemám žádný velký plány.
RP: Jsi úspěšný podnikatel a rozjel jsi hned několik lukrativních projektů. Více méně taky profituješ na éře minulého režimu. Máš Muzeum Komunismu a nedávno jsi otevřel Propagandu. Máš k tomuto, pro nás, nevalnému období, nějaký kladný vztah, nebo se jedná čistě o obchodní záležitost? Něco jako matrjošky u Karlova Mostu?
GS: V první řadě, úspěch je klamný termín ... ale díky za to máslo, kterým jsi mi pomazal hlavu a pak přichází žurnalistická vražda .... Žádné velké plány jsem neměl, jak už jsem se zmínil ... Ale jistě, studoval jsem komunistické společnosti a byl jsem uchvácen východní Evropou jako vysokoškolský student v USA a v Anglii. Takže to bylo přirozené spojení. Jakmile se ze mě stal podnikatel, následoval jsem vášně, které jsem vždy měl. Jazz, Komunismus a užívání si života ....
. Mé obchodní aktivity se vždy točí kolem věcí, které mě zajímají ... jinak by to ani nebylo zábavné. Uvidíme se na Karlově mostě, slyšel jsem že tam teď hraješ se svou kapelou.RP: To si piš
. Přesto, že je klub U Malého Glena "tvoje dítě", už dlouho se o chod klubu stará Martin Šulc. Nepleteš se mu občas do programu? A vůbec, nechybí ti jazz?GS: Brácho! Já jsem s jazzem nikdy neskončil! Zrovna teď poslouchám Art Pepper meets The Rhythm Section pravděpodobně ... asi po 200tisícé! Jen jsem přestal poslouchat tebe haha
. Jo jo ... určitě mi chybí sestavovat program a bojovat s Yvonne Sanchez o peníze ... to byly časy! S Martinem Šulcem si dobře rozumíme a navzájem se chápeme, takže necítím potřebu do toho příliš zasahovat. Jasně, chtěl jsem "Glen's Pick" jednou za měsíc a stále si myslím, že je to dobrý nápad ... jen aby to bylo zajímavější ... to je to, co dělá Jazz Jazzem ... improvizovat a nevědět co přesně se bude dít dál.RP: Vím, že bude těžké na tuto otázku odpovědět, ale přesto se o to prosím pokus. Pomohl jsi ve svém klubu rozjet hudební dráhu spoustě jazzmanů. Jistě máš mezi místními jazzmeny svoje oblíbence, kteří to jsou?
GS: Já jsem na tuto otázku odpověděl už před tím. Upřímně řečeno jsem si více zábavy s muzikanty užil před léty ... nemám o současné scéně velký přehled, momentálně mám dost práce s novým klubem Železná Opona (Propaganda Pub). Ale wow! Objevilo se hodně mladých velmi talentovaných muzikantů! Měli by jsme se z toho radovat.
RP: Osobně mám klub U Malého Glena velmi rád a cítím se tam jako doma. Byl to tvůj záměr? Vytvořit klub, kde by se scházeli muzikanti a cítili se tam dobře? Jaké máš plány s klubem do budoucna, neplánuješ místo jazzu diskotéku?
GS: Také to tam miluju, je to skvělé místo! Plány? Nechám si to otevřené. Musíme se také mírně adaptovat a přizpůsobit době, ale hlavní je pro mě zachování živé hudby!
RP: Děkuji za rozhovor!
Co napsat závěrem? Jazzová muzika neměla nikdy přímo na růžích ustláno a tak musíme být vděční za to, že je v Praze pár míst, kde se večer co večer jazz hraje. Agharta v Železné, Jazz Dock na Smíchově, Jazz Republic na Národní jsou jistě dobré kluby, ale pokud chcete vidět Jazzu, nebo i Blues opravdu přímo do talíře, zajděte si k Malému Glenovi!
Roman Pokorný
|