K mému velkému zklamání jsem se tentokrát bohužel v Kanadě nesetkal s Edem Bickertem. Důvod byl smutný, protože Ed právě absolvoval testy pro příjem do nemocnice. Úplně stejná věc v tu dobu stihla Rob McConella a tak setkání s těmito skvělými muzikanty by bylo vzhledem k situaci nevhodné. Ed o mé přítomnosti v Torontu věděl a vzkázal mi po muzikantech vřelé pozdravy, nic méně setkání jsme odložili na příště. Doufám, že ho v létě 2008 zastihnu v lepší formě a setkání proběhne, tak jak jsem si přál. Musím podotknout, že jsem šel v Kanadě, mimo oficiální program, z jedné párty do druhé a byl jsem tam tak žádaný, že jsme museli nějaké akce odmítat, abych si měl kdy odpočinout. Velice milé a inspirující však pro mě bylo setkání s manžely Billem a Paulou Lischmanovými, kteří bydlí asi 80 km od Toronta v hobytím baráku. Ten barák na mě fakt velmi zapůsobil. Byl zkrátka úžasnej a měl pohodovou atmosféru. Jedná se o dům vykopaný pod zemí jako nora!



Člověk by se v něm ihned zabydlel. Paula je módní návrhářka a cestuje neustále kolem světa. Bill je vynálezce a myslitel a časově je na tom velmi podobně jako Paula. Podle Billova životního příběhu byl natočen dokonce i hollywoodský film. Proslavil se ne jen realizací svého neobvyklého podzemního domu, ale i létáním na ultralehkých letadlech. Přesto si najdou čas na to, aby pohostili svoje přátele. Návštěvy mají v této oblasti dlouholetou tradici již z doby osídlování. Z toho důvodu jsou domy a místnosti pro společenské události velmi prostorné. Na druhé straně si tam s návštěvami příliš hlavu nelámou a nikdo vás hostitelsky neobtěžuje. Ukážou vám kde je pití, jídlo, záchod a postel a dál je to na vás. Jestli chcete společnost, nebo dáte přednost soukromí svého pokoje. Lidé v Kanadě jsou velmi srdeční, ale zkrátka vám nic nevnucují. Velmi milé bylo také setkání se stavitelem kytar italského původu Dinem Stanicia. Je v Ontáriu velmi známý a má obrovský přehled o kytarách. Staví jak jazzové lubovky, tak masivní nástroje. Ovšem ruční práce je v Kanadě velmi drahá a tak jeho jazzová kytara vyjde v průměru kolem $10 000. Má doma taky nepřeberné množství knih o kytarách, které ochotně půjčuje případným zájemcům o jeho práci. První týden jsem měl od něj půjčeno asi 20 knih! Chtěl mi půjčit i jednu svoji kytaru, ale bohatý program mi znemožnil se nástrojem podrobněji zabývat. Na první kontakt se mi jeho kytary zdály dobře řemeslně zpracované, ale mít ty peníze, radši bych šel do Gibsona L5 . Je pravda, že jsem již pátý den při procházce s Davem a Lynn kolem jezera viděl dva bobry! Panečku to byla Kanada a hlavní ulice městečka Port Perry vypadala jak vystřižená z westernu, ale ještě mi v tom něco chybělo. Spíš někdo . Vousatej týpek v kovbojským klobouku, kterej jezdí ve starý Dodge s korbou, hraje na Guilda z 60 let, nemá počítač ani CD přehrávač a v autě používá výhradně audio kazety! Tak to je skalní blues and soul man Howard Ross se kterým se na MySpace neseznámíte. Howard je skvělej člověk, kterej dokáže ocenit dobrou muziku a dobrý muzikanty. Kyž jsem doma poslouchal jeho CD, který mi dal, musel jsem se při třetí skladbě rozesmát. Byla to totiž vinylová deska vypálená na CD, se všemi škrábanci a šumem. Nebylo to udělaný uměle - on si nechal vylisovat jen vinylový desky a pro ty co už nemají gramofon to zkrátka vypálil na toto podřadný médium. Tomu říkám samorost!
S howardem jsem poprve hrál v malém hudebním baru Piccadilly, kde se pravidelně hrává blues. Hráli jsme pouze ve dvou - dvě kytary a zpěv. První set jsme si myslím oba odtrpěli a chvíli nám trvalo, než jsme našli společnou řeč. Howard je vynikající kytarista a umí skvěle doprovázet, ale já nejsem ryzí bluesman a tak jsme se chvíli hledali. Ve druhém setu šel ovšem ostych stranou a začalo se to pěkně rozjíždět. Ke konci už jsme hráli jako sehraná dvojice a na závěr jsme si padli kolem krku v upřímném dojetí. Byl to další silný zážitek Kanadského výletu. Potom jsme s Howardem odehráli ještě 3 koncerty a vždy jsme se střídali ve zpěvu a sólech. Poslední neděli před odletem jsem hrál s Howardem a partou místních bluesmanů ve slavném klubu v Oshawě Chicagos.



Tam už jsem měl kompletní rytmiku z výbornejch a zkušenejch muzikantů. Na kytaru hrál skvěle Bobby Watson, kterej mi daroval svůj slide, jakej jsem tady ještě neviděl. Je skleněnej a hodně tlustej a má krásnej hutnej tón. Na klávesy hrál velmi dobře starej ostřílenej pardál Terry Blankley, kterej taky výborně zpívá ostatně jako Howard i Bobby a na bicí Greg Stokman. Basy se ujal nouzově Howard Ross a někdy to bohužel v tomto směru skřípalo, ale jinak myslím, že bez jedinné zkoušky - super koncert. O celém koncertu vyšel krátký článek v Acoustically Speaking a dokonce se tam objevilo i krátké video mého sóla z "I Loved Another Woman" Petera Greena. Zážitků bylo fakt hodně, ale nejvíce si vážím těch mnoha setkání se skvělými muzikanty. Nevím čím to je, ale nikdo si tam na nic nestěžoval a přísahám, že ani jeden muzikant mi neřekl - je to tady na hovno, nemáme kde hrát, málo nám platěj a podobně. Taky jsem si všimnul, že tam mají všichni lepší barvu v obličeji. Nevím čím to je, ale asi po 6 - 8 dnech jsem začal vypadat stejně. Někdo mi tvrdil, že je to lepším vzduchem, jinej tou pohodou atd. Já nevím čím to bylo, ale je pravda, že jsem tam měl pocit, že můžu dělat v podstatě cokoliv - třeba prodávat žížaly a vždycky se tím uživím. Měl jsem tam pocit svobody, zejména té hudební. Nechci to příliš malovat, ale je jasné, že se tam chci opět vrátit a zase svobodně hrát pro někoho, koho moje hudba zajímá. PEACE!

Tags: Canadian Tour 2007 - část třetí

Když se tak probírám zápisky ve svém deníku, musím se zpětně pousmát některým postřehům a komentářům: Fakt čumím jak je to tady jiný. Hlavně televizní program je totálně šáhlej. Dva miliony programů, ale většinou úplně vymatlaný reality show nebo něco ve stylu Wrestling. Na evropský poměry je to dost úchylný. Zaujal mě pořad "Miami Ink", což je show o tetování. Lidi choděj do tetovacího salonu a nechávají se přitom filmovat. Ale co je to za lidi a jaký mají názory, to by jste kolikrát nevěřili - zkrátka exotika . Nebo pořad "Dragons' Den", kde sedí asi pět businessmanů a přicházej k nim lidi s různejma svejma nápadama a produktama a oni buď řeknou dobrý - investujeme do toho, nebo špatný a pak vám propadnou nějaký peníze a dohráli jste. Ti lidi byli šíleně nervózní a zdálo se, že jde přímo o život! Možná to k nám všechno pomalu taky dojde jako McDonald, Vyvolení a jiný sračky, ale moc se na to netěším. Ramstein zpívají - We're all Living in America, ale já si myslím, že do skutečného života v Americe máme ještě hodně daleko . Mno, tak to jen tak úvodem o televizním programu. Na druhou stranu musím říct, že lidi mě tam připadají lepší jak tady. Rozhodně jsou otevřenější, spontánější, veselejší a umějí se bavit. Hodně asi dělá životní úroveň, ale dost taky výchova a mentalita. Počasí v Ontáriu v tom může hrát taky svoji roli. Přestože je zimní období, je tam velmi slunečno! Obloha v Kanadě mě ihned zaujala. Je tam vysoká a přechází od světlounce modré nad obzorem až k syté, tmavě modré. Ale je to ovšem dáno i oblastí, ve Vancouveru zase stále prší!
Abych se taky dostak k muzice .



Dalším známým muzikantem se kterým jsem měl tu čest, byl pianista Dave Restivo. Dave je super člověk, který budí dojem, že se ho nic netýká. Zkrátka kliďas. Když jsem si pak na internetu přečetl ten dlouhý seznam jeho spoluhráčů, nestačil jsem se divit a navíc Dave dostal 3x po sobě prestižní Kanadskou cenu jako nejlepší pianista roku. Jen tak namátkou - mezi jeho spoluhráče patřili např: Dave Holland, Kenny Wheeler, John Abercrombie, Jerry Bergonzi, Mel Torme, Pat LaBarbera, Carla Bley, Steve Swallow, George Garzone, Howard Johnson, Ingrid Jensen, Christine Jensen, Kevin Mahogany, Randy Bachman (BTO/Guess Who), David Clayton Thomas, Molly Johnson, Moe Koffman, Joe LaBarbera, Mark Whitfield, Marcus Belgrave, Joey Baron, Curtis Fuller, Stacy Rowles, Jane Bunnett, Jeff Healy, Phil Dwyer, Tim Hagans, Steve Kirby, Jeff Hamilton, Alex Acuna, Gene Bertoncini, Phillip Harper, Don Thompson, Ed Bickert, Guido Basso, P.J. Perry, Trudy Desmond, Joe Lovano, Judi Silvano, Dave Pietro, Owen Howard, John Hollenbeck, Ratzo Harris, Sheila Jordan, Jay Clayton, Donny McCaslin, Metalwood, Charles McPherson, Dave Young a mnoho dalších. Dave Restivo je typ bohéma, který by u nás neměl šanci, protože by ho přehráli snaživí a aktivní neumětelové a strejdové, co si jdou po fajrontě zahrát do Agharty. A jemu by možná nezbývalo než nosit kufry v hotelu jako Naj Ponkovi. V tomhle tom jsou Kanaďané určitě jiní a dokážou si talentů považovat. Dave přijel GoTrainem do Port Perry, kde jsem bydlel v krásném starém domě v koloniálním stylu u Lynn a Jamese McDonaldových. Seznámení proběhlo velmi neformálně, protože tam se každý chová na návštěvě jako doma. Asi půl hodiny jsem si ani nevšimnul, že je Dave v Domě (dům je opravdu veliký, až jsem narazil v kuchyni na týpka, který si bere z lednice moje pivo (když tady něco koupíte do domu je to všech a každý si bere co chce, aniž by se musel na cokoliv kohokoliv ptát). Ahoj, říkám, ty musíš být Dave nice to meet you a bylo to. A tak jsme se seznámili. Chvíli jsme diskutovali o tom co budeme hrát večer, než jsme došli k názoru, že je to vlastně jedno a playlist zmuchlali a hodili do koše. Večer přišlo na koncert tak 70 lidí, což je na takové městečko opravdu hodně, ale lidi tady jazz fakt milujou a hraje tady z každé putiky i krámů na hlavní třídě. Hráli jsme velmi spontáně a střídali tempa i nálady. Hrát s Davem byla velká radost už jen proto, že není vůbec konzervativní a jeho láska k Hard Rockové muzice (na jeho hře to není až tak patrné nás opravdu stmelovala. Lidé byli nadšení a na to, že jsme spolu hráli poprvé v životě a ještě k tomu duo, byli jsme nadšení i my. Po koncertě, když se lidé vytratili do svých domovů, jsme zůstali ještě dlouho do noci při pivku a slivovici . Tam jsme se taky domluvili co podnikneme v následujících dnech. O koncertě na počest Douga Rileyho, skvělého kanadského hammondisty a skladatele, který zahynul v letadle na srdeční infarkt, už bylo předem rozhodnuto. Byla to akce velkého společenského významu a bylo velmi milé, že jsem se jí mohl zůčastnit. Tento velký koncert se konal na Music University of Toronto, která je přímo v centru a vypadá jako kopie staré britské univerzity. Na koncertě jsem měl možnost poznat spoustu muzikantů o kterých jsem toho v minulosti moc neslyšel a musím říct, že jsem byl velmi překvapen vysokou úrovní produkce. Moc se mi líbili, dnes už staří pánové, Dr.Music! Byl to soul jak hovado s krásnými aranžemy dechů a vícehlasými vokály v hlavní melodii - nádhera. Mezi účinkujícími jsem poznával jednoho skvělého muzikanta za druhým - s Dr.Music hrál na piáno fenomenální basista a multiinstrumentalista známý ze spolupráce s Jimem Hallem a Edem Bickertem - Don Thompson a za bicími neseděl nikdo jiný, než Terry Clarke! Co mě ale opravdu dostávalo, byla všudypřítomná svoboda! Každý si dělá co chce a co uzná za vhodné a nikdo nikoho nebuzeruje. Celý koncert byl v duchu maximální propojenosti publika, umělců, pořadatelů a dokonce i zvukařů, kteří byli nuceni 2x zasahovat přímo na pódiu . Nejvíc mě dostával saxafonista a zpěvák Dr.Music, který hrál v levných béžových umělohmotných sandálech ve kterých měl šedé teplé ponožky, pak měl na sobě černé tepláky, tričko a červenou flízovou mikinu. Vše samozřejmě v chalupářské kvalitě!!! Nikdo se nad tím nepozastavoval a ten chlap hrál a zpíval úžasně! Hrkly mi slzy do očí, protože jsem cítil tu svobodu až na kost. Žádní čůráci, kteří vám neustále vysvětlují jak a proč máte hrát a taky s kým a v jakém oblečení a když se ozvete vyhodí vás z klubu, nebo vám jinak všemožně škodí. Neumím si představit, že by takový koncert uspořádal někdo u nás například na památku Karla Velebného. Darmo se budu rozčilovat, narodil jsem se zkrátka ve špatné zemi. Stačí jen když se podíváte na naše politiky!!!



Po koncertě jsem šel s Davem Restivo do šatny umělců a seznámil se tam se skvělým kytaristou Tedem Quinlanem, který účinkoval v programu a vedl jazzový big band. Ted je velmi přátelský člověk s opravdovou láskou k hudbě. Tam jsme se domluvili, že půjdeme společně do klubu Orbit Room na koncert skvělé kapely Sisters Euclid kytaristy Kevina Breita. Byl to to velmi silný zážitek a jen tak pro sebe v duchu jsem si pomyslel co všechno jsem mohl dokázat, kdybych žil tady nebo v USA. Mno ještě není všem dnům konec . Je pravda, že od té doby co se moje poslední CD prodává po celém světě i přes iTunes, je o mě slyšet čím dál tím víc. Poslední novinkou je spolupráce s japonskou distribuční firmou a agenturou. Je v plánu i Japonské turné, takže se necháme překvapit. V neposlední řadě bych se měl v červnu do Kanady a USA vrátit a opět odehrát několik koncertů. Další věcí o které bych se chtěl v této části vyprávění zmínit je hudební školství, které je nedílnou součástí muzikantovy obživy v Kanadě. Školství jako takové možná není na vyšší úrovni než to naše, ale podmínky a vybavení, to určitě přesahuje vysoko náš standard. Já jsem měl možnost učit na Port Perry High School, kde je přímo početná kytarová třída. Před svoji "klinikou" jsem se byl kouknout přímo ve třídě, kde jsou různé druhy kytar a aparátů minimálně ve střední třídě - na naše poměry i v té nejvyšší (komba-lampové Fendery a Peavey, kytary - straty, telecastery atd.) . Na takové aparáty a kytary u nás hrají mnohdy profíci. Tam v tom nedělají až takové rozdíly. Jestli na to hraje student nebo špičkový hudebník je přece jedno, důležité je jak na to hraje. Třída taky není taková ta krabice z naší klasické školy, ale je odhlučněná s ventilací a do půl kruhu, aby každý student dobře viděl na přednášejícího profesora. Učitel kytary byl milý chlapík a zjevně se mu moje hra líbila, protože nevynechal ani jeden můj koncert v okolí Port Perry. Přednášel jsem ve velkém sále, kde bylo asi 60 studentů. Pojal jsem to volně - nejdřív jsem něco zahrál, aby věděli s kým mají tu čest a co můžou odemne čekat a pak jsem je nechal ať se dotazují na to, co je zajímá. Vzhledem k tomu, že se nejednalo přímo o jazzové studenty, hrál jsem i blues a něco z rocku a popu. To vzbudilo u studentů velký zájem i sympatie. Otázky se týkaly většinou techniky hry, výběru kytary a aparátu, hudebních stylů, ale byly i osobní - kdy jsem začal hrát, jak a s kým. Bohužel žádná studentka se neptala jestli jsem svobodný )). Studentům jsem prodával CD za $15, což je asi 280 kč a prodal jsem jich asi 20!!! Chápete? Ty děti zkrátka mají ty peníze ve škole. Nikdo je nemohl na tuto skutečnost upozornit, protože CD jsem měl sebou náhodou. Zkrátka ekonomicky na tom bude Kanada asi dobře. Je to směšné, ale asi budu dříve učit na Berkeley v USA, než by mě oslovilo prohnilé vedení Ježkárny nebo jiné hudební školy u nás. Škola mi samozřejmě za mou kliniku zaplatila a na šeku bylo napsáno Jazz Guitar Clinician. Od té doby mi Lynn jinak neřekla než Dr.Guitar a postupně to od ní pochytili i ostatní. Proč ne, až natočím nové CD se svými kanadskými přáteli, může se jmenovat podle mojí nové kanadské předzdívky Dr.Guitar!

Tags: Canadian Tour 2007 - část druhá

Už je to pár let co znám Kanadskou zpěvačku Lynn McDonald a jejího manžela Jamese McDonalda. Chodila na moje koncerty už v polovině devadesátých let a nějakej rok trvalo, než se osmělila mě oslovit. Je velice milá a sympatická dáma a tak jsme se brzy spřátelili. Vozila mi hlavně CéDéčka z Kanady, které se tu dají špatně a nebo vůbec nedají sehnat. Jako Eda Bickerta, Dr.Music - Douga Rileyho nebo Boss Brass Rob McConella. Postupně mě takhle seznámila s celou kanadskou jazzovou i bluesovou špičkou. No a s tím zbytkem, zejména s mladšími muzikanty jsem se seznámil prostřednicvím serveru MySpace. Je to téměř neuvěřitelné, ale můj profil na tomto geniálním serveru shlédlo už přes 20 000 lidí!!! Asi nemusím dvakrát zdůrazňovat o jak velké promotion se jedná. Když to srovnáte s jinými českými hudebníky je kontrast dost velký. V průměru mají návštěvnost max do 5 000 lidí! Samotného mě popularita v zahraničí velmi těší a do jisté míry mě vynahrazuje různá příkoří v naší vlasti (doma není nikdo prorokem). Abych se vrátil ke Kanadě. Lynn mě přemlouvala asi rok, abych se do Kanady vypravil. Tvrdila že mě tam budou milovat a já, musím podotknout, jí to moc nevěřil. Když jsem pak dostal krásný dopis od Eda Bickerta, kde chválí moje CD a mojí hru, začal jsem o této cestě vážně uvažovat už jen proto, abych se mohl se svým oblíbeným kytaristou setkat. Jima Halla jsem viděl a slyšel třikrát a dvakrát se s ním i bavil. Bylo velmi příjemné být ve společnosti osobnosti takového formátu, která do značné míry ovlivnila moji hru. Takže Ed byl pro mě velkou motivací, ale i jiní vynikající muzikanti, jako Dave Restivo, Kelly Jefferson, Ben Riley, Reg Schwager, Ted Quinlan, Richard Underhill, Kevin Breit a další.
Na začátku svého vyprávění musím moc a moc poděkovat jak Lynn, tak Jamesovi McDonaldovi, který mimo jiné hrál 30 let v Boss Brass Rob McConella na lesní roh. Tento geniální orchestr mám moc rád, zejména pak CD Even Canadian Get The Blues. Mimo to hraje v různých orchestrech i klasickou hudbu. Dále musím poděkovat Michalovi Zemanovi, bez jehož pomoci by spousta věcí nevznikla a pravděpodobně by nemohla být uskutečněna ani Canadian Tour 2007. A v neposlendní řadě musím poděkovat ČSA za sponzorskou letenku v business class. Takže úvod bychom měli za sebou a můžu se pustit do vyprávění . Po nekonečných 11 hodinách strávených v letadle jsem se totálně zblblý vypotácel do letištní haly a přetočil hodinky o šest hodin dozadu. Lynn a James mě čekali s úsměvem na tváři a s přichystaným programem na celý večer. Ne že bych byl bábovka, ale musel jsem rázně odmítnout. Za prvé bych do sebe nevpravil ani sousto a byl jsem zralý tak akorát na to dát si někde dvacet. Zajeli jsme tedy na okraj Toronta, kde žije syn Lynn a tam jsem si dal šlofíka. James odehrál koncert a potom mě odvezli k sobě domů do městečka Port Perry, které je vzdálené asi 80 km od Toronta. Vše co je vzdáleno do 100 km od města je bráno jako že je to blízko. Vzdálenosti tam mají úplně jiný rozměr . Hned druhý den večer jsme jeli do Down Townu, jak tady říkají centru Toronta. První jam v hotelu Rex byl omračující zážitek. Asi proto, že jsem si od toho moc nesliboval. Měl jsem ještě jet - lagg a tím pádem jsem byl večer fakt dost unavenej. Ještě před tím jsme zašli na večeři a pivko do jednoho Beer Pubu. Jídlo v podstatě americké - hranolky a sendviče a pivo nic moc. Neumějí ho totiž vůbec načepovat a tak i český pivo na který jsem tady tředí den natrefil stálo za prd. Kupodivu neměli Plzeň, ale Kozla. No a po jídle jsme zašli do Rexu, což je mísní centrum jazzu a blues. Koncerty jsou tady i 3x denně! Rex je také takovým domovským klubem všech jazzových muzikantů v Torontu a konají se zde dlouhatánské a vášnivé jam sessiony. Nejdříve hrálo trio Aliho Berkoka, které jsem už neslyšel a asi po hodině nastoupilo trio dalších mladých muzikantů. Jak už jsem napsal nic moc jsem si od toho nesliboval. Jakmile ovšem začali hrát spadla mi doslova čelist. Ihned mne zaujal bubeník, který hrál velmi muzikálně, skvěle doprovázel a hrál naprosto přesně. Až po chvíli jsem v něm poznal Bena Rileyho, který je už nějakou dobu mým friendem na MySpace! O pauze jsem ho oslovil, vysvětlil kdo jsem a zeptal se ho, jestli bych si nemohl s nimi zahrát. Byl doslova nadšený, že mě poznává a že jsem v Torontu. Basista hrál taky skvěle a pianista fakt vyrtuózně. Už jsem slyšel ledacos, ale tohle byla první liga. Po třech skladbách mě představili jako kytaristu z evropy a já lehce rozechvělý vystoupil za vlažného potlesku na pódium. Řekl jsem si, že pro začátek bude nejlepší dvanáctka a zmínil Straight no Chaser. Yes, souhlasili nadšeně ostatní. Odpočítal jsem to a po tématu odstartoval první sólo. Byl to zážitek hrát s tak špičkovou rytmikou. Nemusíte se soustředit na nic jiného, než na svoje sólo. Všechno šlape jak hodinky.
Dost jsem se odvázal a obecenstvo mě odměnilo bouřlivým potleskem a výkřiky bravo. Ta bouřlivá reakce mě fakt překvapila, ale musím přiznat, že i dost polichotila. Druhou věc jsme hráli Solar. Rytmika hrála fakt chytře a rytmicky i hatmonicky moderně kombinovala. O pauze se ke mě přiřítili přihlížející hudebníci a vyptávali se kdo jsem, odkud jsem a kde jsem se tam vzal. Mezi nimi i výborný kytarista a skladatel z Montrealu Eric St-Laurent. Byl nadšený a přesvědčoval mě, že spolu musíme určitě něco podniknout. Bylo to moc milé, ale pak už jsem byl tak unavenej, že se mi klížily oči. Do Port Perry, kde jsem bydlel to byla ještě dobrá hodinka cesty. Rozloučil jsem se s kapelou a vydali jsme se na cestu. Do postele jsem se i tak dostal až v 1 hodinu ráno a to už u nás bylo 7 . Stejně jsem pak nemohl samým vzrušením usnout. Ta energie mě stále ne a ne opustit.

Tags: Canadian Tour 2007 - část první