Pamatujete na obávané Les Pauly z východu? Já ještě ano . Jednalo se o naše kytary Jolana Diamant, kterými nám komančové měli nahradit originál Gibsony. Musím podotknout, že tyto kytary nebyly tak úplně beznadějný a v dobách temna posloužily docela dobře. Taky nebyly úplně nejlevnější a stály přes 3000 kč, což na tu dobu byly slušný peníze. Mno, ale originál je originál a tak po revoluci každej sáhnul raději po osvědčené US produkci. V době kdy Gibson pociťoval dost palčivě úspěchy Fendera, svého kalifonského konkurenta, začal také zvažovat výrobu masivních kytar. No jo, ale jde vzít a nekrást. Tu se vzal, kde se vzal kytarista a příležitostný vynálezce Les Paul se svým návrhem na masivní kytaru a nabídnul ji k výrobě právě Gibsonu. To se psal rok 1952 a první verze měla ještě jednocívkové snímače (singly) a měl klenutou zlatou vrchní desku (goldtop). Také byl výrazně těžší, než lubové kytary, které Gibson v té době vyráběl. Zvuk i tvar, ale bezvýhradně splňovaly Les Paulovy představy a tak se dostal ihned do výroby. Jednalo se, oproti Fenderům, o poměrně konzervativní nástroj, který v podstatě kopíroval tvarem lubové nástroje. V prvních létech výroby však nebyl Les Paul moc úspěšný a pokoušela se na něj hrát zejména jazzová komunita. Byl totiž koncipován jako jazzová kytara. Za velkou raritu považuji fakt, že na Les Paul (dále jen LP) hrál v 50tých létech dokonce i Jim Hall, který měl v tom období angažmá u Chica Hamiltona. Jazzu se LP nevyhnul ani později a hrál na něj např. All DiMeola nebo John McLaughlin. To už se ovšem jednalo o fusion jazz, ale pár kytaristů na něj hrálo i jazzový mainstream. Hrál na něj taky vynikající kytarista Ulf Wakenius, který je známý především ze spolupráce s legendárním kontrabasistou Ray Brownem. Mno a samozřejmě a hlavně velká řada rockových a bluesových kytaristů! Od Jimmyho Page přes Duana Allmana nebo Erica Claptona až ke Garymu Moorovi a Zakku Wildovi . Bylo jich a je fakt mraky. Taky bych neměl zapomenout na kytarového novátora Roberta Frippa ze skupiny King Crimson, který hraje na LP téměř celou svou kariéru. Les Paul se dočkal velkého úspěchu až v šedesátých létech, kdy na něj začali hrát bluesoví benjamínci Mike Boomfield a Eric Clapton. Ve spojení s aparátem Marshall měl LP super hutný a zpěvný tón s předlouhým sustainem. Prý bylo vyrobeno jen dva tisíce kusů LP Standard a to zdaleka nestačilo uspokojit poptávku. Ceny Standardů se tak vyšplhaly do astronomických výšek a mnohdy končili v trezorech zbohatlíků a sběratelů. Dnes mají nástroje z té doby cenu kolem 30.000 euro!!! No - nic pro mě . Ostatně Standard je i dnes podle mého opravdu asi nejlepší ze všech LP modelů, které Gibson vyrábí. Taky není nic levného a ceníková cena je 74.000 kč a v USA $ 3.700. Vyskoušel jsem poměrně dost nových LP, jak customy tak i levnější special a další, dokonce i LP Supreme, ale Standard mi seděl asi nejvíc. Navíc mám odjakživa slabost pro klasické věci, jako je švýcarský nůž nebo Austin Mini, ale to neznamená, že bych byl v tomto ohledu nějak zaujatý nebo příliš konzervativní. Líbí se mi i atypické kytary od Parkera, ale to už je jiná pohádka. Nicméně když jsem vzal Standarda do ruky, byl mi něčím blízký a dobře se mi na něj hrálo. Asi největším problémem LP je poměrně velká váha (někdy přes pět kilo). To už mi připadá moc a tak jsem bral v potaz i tento faktor. Nakonec se mi podařilo objevit Standarda, který váží 3,5 kilo, což je krása! Kytara má pevný hutný a vyrovnaný tón a hraje dost hlasitě. Tyto věci se dají dost ovlivnit výběrem strun a nastavením snímačů. Jako aparát bych asi volil Marshall Hand Wired a na tvrdší muziku Marshall 800. Na jazz zní LP pěkně i přes mého Petersona P100G, nebo Mesa Boogie Expres. Jedná se o poměrně přítulnou kytaru, která si vás brzy získá. Zejména pak na sóla je skvělá a nejedná se o kytaru na funky beglajty. Výborně taky zní se slidem, to už ostatně dokázal i Duane Allman. Takže jestli se rozhodnete pro LP, tak platí to stejné jak pro SG a to - pečlivě vybírat, protože mezi nástroji jsou fakt velké rozdíly a Gibson není výjimkou! PEACE

Za svou dosavadní hudební dráhu jsem objel už pěknou řádku festivalů, ale vysokou úroveň mělo jen pár z nich. Pamatuji se na skvělé Bratislavské Jazzové Dny, kde jsem hrál se svým triem asi v roce 2000. Vynikající organizace, skvělé publikum a celková atmosféra. To se nepodaří vždycky, ale je pravdou, že je to také hodně na organizátorech. BJD organizuje léta Peter Lipa a dělá to hodně dobře. Servis pro muzikanty byl vynikající. Přes skvělé zázemí, ubytování, šatny, občerstvení, honorář až k výborné prezentaci kapely na pódiu. Publikum už má ve svých rukou zbytek atmosféry a v Bratislavě bylo publikum opravdu skvělé. K nestandartním službám organizátorů například patřilo i to, že kapela dostala ihned po skončení vystoupení videozáznam koncertu na videokazetě! Jedním slovem paráda! Od té doby jsem nic podobného nezažil a to ani v zahraničí. Musím však uznat, že nedávno se mi podařilo zažít taky skvělý festival, který má našlápnuto na opravdu vysokou úroveň. Má to sice ještě mouchy, hlavně co se ubytování a honoráře týče, to je zřejmě také otázka sponzorů, ale jinak paráda. Jednalo se o Jazz Fest Brno 2008. Velkou zásluhu na skvělé atmosféře mělo především publikum, ale pořadatelé do toho dali opravdu všechno. Pódium na brněnské Flédě je prostorné a přiměřeně vyvýšené. Za pódiem bylo umístěno velké plátno, na které se promítaly záběry kapely, které snímaly dvě kamery během vystoupení. Také zvukaři odvedli vynikající práci a zvuk byl vyrovnaný a přirozený i na pódiu, což je ojedinělé. Celkový dojem pak byl překvapivě efektní až bombastický. To hodně přispívalo k vynikající atmosféře koncertu. Dál už je to na kapele . Ta musí hrát jak o život a nakrmit publikum tím, po čem lační. Ale jak už jsem poznamenal, je to ve hvězdách a vždy se to nemusí podařit. V každém případě Jazz Fest Brno 2008 byl super a dík za to patří také zapálenému organizátorovi Vildovi Spilkovi a legendě Janu Beránkovi, který se na festivalu také výrazně podílel a navíc ho vtipně moderoval. Škoda jen, že se nedá získat videozáznam vystoupení. Při takhle vyvedených koncertech to obvzvláště zamrzí. Na závěr dávám k dobru jednu z několika pochvalných recenzí co jsem našel na netu a pár krásných fotografií. Druhý den jsme hráli v Opavě ve vinárně U Přemka, kde již tradičně pořádá koncerty Láďa Burda a i když se jednalo o daleko skromější podnínky, koncert byl taky skvělý. A tak jsem si řekl, že budu jezdit opět častěji mimo Prahu abych mohl zase znovu prožít tu atmosféru, skvělého českého publika a organizátorů, kterým na dobré muzice stále záleží!

Pokorného zaujetí ve výrazu i stylu, technická zdatnost a snové melodické linky brzy naplnily zaplněný sál i duše všech posluchačů. Omlouvám se neznámému, který se mnou sdílel tuto atmosféru při objednávce na baru, ale pokusím se jej citovat: „...to slyšíš, to už je zavedená firma, pak to jde samo.“ A šlo. Ani Roman Pokorný, v sestavě s Ondřejem Podhajským na baskytaru a Martinem Šulcem na bicí, se nebál opouštět jazzové vody a vplouvat do vod bluesových, či rockových. Jeho hudba byla jako vítr, který si hraje s padajícím lístkem, chvíli je vynese v prudkých spirálách k nebesům, chvíli jej nechá volně padat k zemi.
Hudba nasycená nostalgií, která vás rozesměje i zamrazí, uspí i nabudí, hladí a miluje a vy skoro nevědomky milujete ji. 
Pokorný upustil od grandiózních předeher, sól, či nekonečných závěrů, zvolil strohý, ale efektní styl a ten na publikum zabral. Jeho hra klouže někde na pomezí jazzu a rocku, kde dokáže skvěle uplatnit svou přirozenost v komponování. Ostatně, když se kytarista rozmluvil o svých hlavních inspiračních zdrojích, přišlo i na jména mimo jazzovou sféru, Jimiho Hendrixe či Black Sabbath a na jeho hudbě to je prostě znát.

Kaplis 4.5.2008

Tak znovu mi to nedalo, abych se neozval s novými zkušenostmi a poznatky okolo SG. Po důkladném rozboru s kamarády jsme zjistili, že na SG hrál v sedmdesátých létech opravdu kde kdo. K velkým příznivcům SG patřili Santana, Tony Iommi, Eric Clapton, Duane Allman a také samozřejmě Angus Young! Pro rockovou muziku je SG opravdu vynikající, ale SG si hravě poradí i s jinými žánry. Snad úplný seznam a historie SG je na tomto webu: www.spiritus-temporis.com, pokud vládnete angličtinou, tak je to dobré počteníčko včetně užitečných odkazů. Za tu krátkou dobu co na SG hraju jsem si ho úplně zamiloval, ale důležitý je výběr strun. Zatím se mi osvědčily nejlépe Ernie Ball 11 nebo Elixir 11, ale stále zkouším. Co se týká zesilovače, tak si SG rozumí jak s Fendery, tak s Marshally i na moje malé Mesa Boogie hraje výborně. Docela by mě zajímalo, jak by hrálo na Victorii. Na tu se chystám . Taky bych si rád vyzkoušel nějakej custom shop. Jsou to sice strašlivý prachy, ale nedávno jsem hrál na Jungmaňáku na Telecastera custom relic 1952 a musím konstatovat, že hrál božsky. Kdyby to bylo SG, tak už ho mám doma )). Je to vždycky o penězích a taky jak už jsem minule poznamenal, musí se najít dobrej kousek a na to jsem měl vždycky štěstí. Někdy si ale i musíte počkat, protože zejména dřevěné nástroje, tedy z masivu, si dávají s rozehráním na čas a je nutné spíše vycítit potenciál. Jsem známý příznivec nových nástrojů, ostatně jako každej profík. Potřebuji aby bylo na nástroj vždy spolehnutí a na relikvie si nepotrpím. To stejné mám i se zesilovačem. Staré Fendery, nebo Marshally hrajou výborně, ale kdybych si měl vybrat, raději si koupím nového Hand-Wired, nebo Victorii a mám na dlouhou dobu pokoj. Je to jako nové auto a veterán. Veterán je krásnej, když máte čas a peníze, ale nový auto je pro život zkrátka lepší. Jak řekl trefně jedem můj známej - třeba Trabant, ale novej! Je pravda, že stejnej názor na kytary má i Luboš Andršt (asi má k tomu nějakej důvod). Při profesionálním vytížení vyhrajete novej nástroj tak do roka. Za 3 roky už vypadá kytara jak 20 let stará a to s ní nebouchám o každej roh . A navíc jsem slyšel dost starejch nástrojů, který si někdo s velkou slávou pořídil z ebay a potom se nestačil divit co to je za zvuk. Ale jak už jsem řek je to o štěstí, znám taky kluky co kápli za malej peníz na vynikající kytaru ... to byl tuším jeden )). Mno nic zpět k SG. Co mě na něm vlastně baví? Po 20 letech hraní na kytaru má opravdu každej kytarista, kterej často hraje, seriozní problémy s páteří. Zejména s krční a hrudní. SG je muší váha a neváží v porovnání s Tecasterem skoro nic. Dále má krátkou menzuru 24 a 3/4, což je velmi příjemné pro hráče, kteří nemají ruce jak lopaty. A v neposlední řadě má krásný sametový zvuk, který se dá skvěle modelovat i krkem a má předlouhý sustain. Ani kobylkový snímač není agresivní a lze na něj hrát i jazzové sólo. V Kanadě jsem na SG odehrál všechny koncerty ať už to byl jazz nebo blues a dokonce i pop. Aby jste věděli, že nekecám, můžete si poslechnout moji skladbu Wes na které hraju na svoje SG přes Fender Super Reverb. Zvuk mi velmi připomíná nahrávky Grant Greena z 60 let a zní to spíše jako lubovka, než jako prkýnko. Stačí kliknout na magneťáček a můžete to posoudit sami . Sakra, abych si tu kytaru nezprotivil - už budu raději končit a na závěr si prohlédněte galerii slavných a Ericovo videjko z doby Cream . PEACE!

|

Ve chvíli kdy píšu tyto řádky sedím ve vlaku, který si prořezává cestu deštivým jarním dnem. Napadlo mě, že už jsem natočil docela dost muziky a že posluchač zřejmě ani netuší jak a za jakých podmínek tyto nahrávky vznikaly. Myslím, že by bylo zajímavé oprášit si vzpomínky a napsat cyklus na pokračování, který by alespoň zevrubně popsal vše okolo vzniku mých alb. Alespoň mě tyhle věci u jiných hudebníků vždy velmi zajímaly a tak doufám, že vám tímto počinem udělám radost.

Jako první je na řadě:

MAGIC HOLIDAYS (Arta 1995)

U tohoto alba se musím rozepsat poněkud obšírněji o událostech, které jeho vzniku předcházely. Přibližně v roce 1992 jsem začal mít reálné ambice na profesionální hudební kariéru a začal jsem hrávat s profíkama v Brně. Hlavně v okruhu hudebníků kolem orchestru Gustava Broma. Mými kapelníky a spolujráči byli například Gunter Kočí, Jaromír Hnilička, Josef Audes, Mojmír Bártek, ale také Jan Beránek a další. Od těchto a jiných skvělých hudebníků jsem se mnohému naučil a postupně ve mě začal uzrávat vlastní názor a pohled na jazz. Nejvíc jsem se ale myslím naučil z poslechu nahrávek. Poslouchal jsem všude a snad pořád! Hlavním zdrojem nahrávek byl neuvěřitelný archiv Jana Beránka. Honza mě několik let zasypával přívalem kvalitního jazzového materiálu.
Na jazzových dílnách ve Frýdlantu jsem se seznámil také s nastávající silnou jazzovou generací ke které patřili Petr Dvorský, Jiří Slavíček, Naj Ponk, Standa Mácha, Pavel Vlosok, Karel Růžička jr. a také vynikající bubeník z Opavy Marek Patrman, se kterým jsme si byli hodně blízcí. Přibližně v roce 1993 jsme začali uvažovat o nějaké společné kapele, ale na Moravě bylo příležitostí k jazzovému hraní i tehdy opravdu málo. Začal jsem propadat beznaději, ale stále jsem psal nové skladby a kojil se nadějí, že se jednou vše zázrakem v dobré obrátí. Marek byl přijat do renomované skupiny Borise Urbánka TUTU a nakonec mě tam taky protlačil. Měl jsem z toho velkou radost a hodně jsem se od Borise naučil. Hlavně o tom jak funguje kapela a různé mechanizmy hudební dráhy v čechách. Některé jeho rady si připomínám dodnes . I když se nejednalo přesně o styl, který jsme v té době chtěli hrát, alespoň jsme měli příležitost hrát spolu a já jsem se mohl konečně autorsky projevit. V té době jsem měl nedlouhou epizodu s tvrdými drogami a v době natáčení alba TUTU Sundance jsem vážil asi 50 kilo a pamatuji si, že jsem natáčel se čtyřicítkami horečkami!
Byl jsem nespoutaná osobnost která jede na doraz se vším všudy. Milenky, chlast, cigarety a drogy nevyjímaje . Bohužel zdravotní následky mě neminuly a dodnes za to tvrdě pykám! Přibližně ve stejné době Marek plánoval vznik naší nové kapely a jednoho dne mě velmi překvapil. Domluvil koncert v Opavě s novou kapelou ve složení: Roman Pokorný - kytara, Stanislav Mácha - piano, Petr Dvorský - kontrabas a Marek Patrman - bicí. Když jsem přijel na koncert do Opavy, na plakátech stálo Roman Pokorný Quartet. Sen! Tedy přesněji řečeno o tom se mi ani nezdálo. Marek suše poznamenal - hrajeme tvoje skladby, tak je to tvoje kapela . Od té chvíle jsem měl bez nadsázky nejlepší kapelu v čechách!

Magic Holidays jsme natočili v roce 1994 vlastně náhodou. Ono se to ani při našem způsobu života jinak nedalo. Marek domluvil natáčení v Ostravském rozhlase a my jsme si řekli proč ne, uvidíme. Tenkrát jsme jezdili šňůry tak, že se skoro po každém koncertě kalilo až do rána, pak jsme do odpoledne spali a zase koncert. Žili jsme jen hudbou a pro hudbu. Pamatuji si, že noc před natáčením jsme se po koncertě v Havířově rozešli každý po svém. Marek měl novou lásku a celou noc probděl. Já jsem na tom byl podobně a noc jsem strávil v obětí krásné ostravanky. Petr se Standou strávili noc v rozbitém autě mezi Havířovem a Ostravou. Podotýkám, že tenkrát neměl nikdo z nás mobil (1994). Natáčení mělo začít v 9.00 hod ráno. Kolem desáté jsme se sešli pekelně unavení a nevyspalí ve studiu. Moje opravdu těžké skladby ve stylu moderního jazzu jsme neměli ani dostatečně připravené a téměř všechny kusy se četly z listu! Nicméně po odehrání dvou zkušebních snímků na nás Ruda Březina z režie křičel - hrajte dál furt pryč - žádné poslouchání! Moc jsme to nechápali a hráli v polovědomí další a další věc s tou úžasnou mladickou energií a nadšením. Ani při poslechu v režii jsme si moc neuvědomovali, že jsme natočili tak skvělé album za pouhý den!!! Po týdnu jsme jeli ještě dotočit nějaké věci, ale pamatuji si, že to nešlo vůbec tak hladce jako v prvním případě a vzala se z toho snad jedna věc. Album se mi dodnes líbí a je rozhodně přínosné osobytým přístupem, jak autorským, tak interpretačním. V té době to byla úplná pecka, protože nikdo autorská alba u nás nedělal a jazzové desky byly plné omšelých jazzových standardů. Když jsme přijeli do Prahy na festival, který pořádala ARTA, nabídl Standa Mácha v žertu master alba Honzovi Hálovi a ten to s nadšením přijal. Pro Artu to bylo myslím velmi výhodné a tak se chytila příležitosti. Vykoupila master za lidový peníz z Ostravského rozhlasu a nám nezaplatili ani korunu. Každý jsme dostali pouze po dvou procentech z prodeje a já jsem ještě přišel o celých 40% autorských práv!!! Z dnešního pohledu je to lumpárna, ale tenkrát jsme byli tak naivní, že jsme to neřešili a byli šťastní, že máme desku. Artě stejně trvalo třičtvrtě roku než album vydala! Tím začala moje spolupráce s Arta Records a rozjel se řetězec událostí kolem mě a mojí kapely, ale o tom zase příště .

Vybavení:
Kytara - Ibanez GB 10
Struny - Dadario 11 hlazené
Aparát - Peterson P100G
Efekty - Boss CE-1

Stěží uvěřit tomu, že člověk může po takové době profesionálního hraní přicházet stále na nějaké novinky, anebo, když chcete, objevovat ameriku. To se v mém případě stalo doslova . Poté, když jsem si pořídil prvního Gibsona ES-335, jsem zjistil, že mi nástroje tohoto typu vyhovují více než Fendery. Ptáte se proč a jak se může stát, že ostřílený profík hraje léta na nástroj, který pro něj není zrovna komfortní? Důvod je prostý, zkrátka se vám nástroj líbí tvarově i zvukově. Na to, že má silný krk a dlouhou menzuru a vy máte malé ruce, zkrátka zapomenete. Je to něco takového, jako se v 70' letech nosily opnuté jeansy až vás z toho bolely koule. Zase pro někoho, kdo má ruce jak medvěd, je těžké hrát například na mandolínu, či ukulele. Zvuk telecasteru mě uchvátil a musím říct, že se mi líbí pořád, akorát ta váha a menzura mi dělají starosti. Když jsem tedy začal hrát na 335tku začalo se mi vyjasňovat, jaký nástroj vlastně potřebuji, aby se mi hrálo opravdu komfortně. Zvyknout si na zvuk a tím pádem i na jiný typ hraní už potom netrvalo až tak dlouho. Když jsme natáčeli moje poslední album Hot Jazz News půjčil mi Luky Martínek hlavu Fuchse a starou bednu Marshall a hraní jsem si vyloženě užíval. Myslím, že je to z CD jasně patrné. To jsem ještě netušil, že se časem dostanu k úplně jinému Gibsonovi určenému primárně pro jiný druh muziky. SG pro mě, a asi pro každého, bylo synonymem tvrdé muziky, ale poslední čas se objevuje v rukou bluesmanů i jazzmenů. Důvod je prozaický, má totiž krásný a vyvážený čistý zvuk, který připomíná něco mezi krkovým snímačem telecasteru a lubovým Gibsonem. Když jsem pouštěl Mackovi Flemrovi moje poslední nahrávky, kde jsem použil čistý zvuk SGéčka, okamžitě poznamenal, že je to na lubovku! Poslední roky SG dost proslavil Derek Trucks. Jeden čas na SG hrál taky Bill Frisell, Alan Holdsworth nebo Mike Landau. Už podle toho můžeme usoudit, že SG nepatří pouze do ruky čistokrevným rockerům. SG je vyloženě komfortní kytara s příjemným dohmatem, krátkou menzurou a je také velmi lehká, což jsou pozitiva, která nelze přehlížet. Zvuk je transparentní, zakulacený na vyšších středech a jdoucí až k měkkým konkrétním středobasům. Používám struny tloušťky 11 a při této síle je tón vyrovnaný, takže dovoluje i strikně jazzové hraní. Zvuk je v takovém případě velmi podobný zvuku Pat Martina. Škála zvukových možností je ovšem dost široká a jak poznamenal jeden můj kamarád "na SG jde zahrát ledacos". V dnešní době, kdy se hudební žánry navzájem prolínají a jeden od druhého lze v některých případech jen stěží rozpoznat, je i výběr nástroje pro daný směr velmi svobodný. Naopak myslím si, že dnes je více zajímavé, když hráč hraje na nástroj, který není jeho žánru primárně určen. SG představuje velkou výzvu pro hráče všech žánrů a je to kytara, která se umí v kapele prosadit. Pokud by jste někdy uvažovali o koupi SG, rozhodně bych doporučoval originál. Žádná z kopií, na kterou jsem kdy hrál se nemohla originálu rovnat ani omylem. Navíc se kopie SG velmi často převažují, protože mají těžší krk a hlavu, nežli tělo. I když se rozhodnete pro Gibsona, doporučoval bych nějaký dražší model. Ty úplně nejlevnější nejsou taky nic moc. Gibson poslední léta volí strategii, která vychází vstříc i méně zámožným hráčům a teenagerům a produkuje "levné" kytary už i pod 30 000,- kč. Vzhledem k tomu, že jsou nástroje stále vyráběny v USA, snaží se šetřit na čem se dá. Hlavně na materiálu. Tyto levné nástroje nejsou lakované a mají levný hardware. Možná mezi nimi najdete dobrý kus, zrovna tak jako mezi drahými nástroji špatný, ale od 40 000,- kč nahoru se tato pravděpodobnost snižuje geometrickou řadou .