Když jsem hrál v roce 1991 na Marshall 800 a srazil se náhodou s Jimmym Marshallem na výstavě ve Frankfurtu, málem jsem se pomátnul nadšením.
Řekl jsem mu, že hraju na jeho aparát a nechal jsem si od něj podepsat hned dva plakáty. Dodnes si na tuto chvíli občas vzpomenu. Hlavně proto, že mi jeden z těch plakátů visí zarámovanej ve studiu. Zdá se vám to jako přehnané modlářství? Možná a taky možná právě kvůli mému vztahu k hezkým a užitečným věcem mě kamarádi předzdívají v legraci "Věcař".
Asi před 12 lety jsem šel takhle čirou náhodou po ulici s pár desítkama tisíc v kapse. Ne to není pohádka, ale skutečnost. Dostal jsem zrovna zaplaceno za větší zakázku, ale daleko jsem ty peníze nedonesl. Vešel jsem totiž do prodejny hudebních nástrojů Lidl, který je výhradním dovozcem kytar Martin do České Republiky.



Tehdá měli prodejnu v Korunní ulici. Na stěně viselo pár pěkných kousků. Martinky se mi vždycky líbily, ale je pravda, že k nám se dostaly spíš ty déčkové modely, které se hodí hlavně na folk, nebo country. Menší typy vhodné na blues k nám v té době ještě nepronikly. Když jsem tu svoji vyvolenou spatřil ihned jsem si pomyslel, že by to mohla být dobrá kytara pro mě.
Přiznám se rovnou, že jsem reagoval na první signální a líbila se mi hlavně tvarem a decentním vykládáním poloh na hmatníku a kolem díry . Nahlédnul jsem dovnitř a četl: 1996 Special Edition SP000-16T. Cenu jsem zatím neřešil a po žádosti o předvedení jsem si na ni trošku zabrnkal. Zněla malinko vyděšeně a plechově, ale něco uvnitř mě nabádalo abych ji nenechával samotnou. Když mi dáte slevu, vypadlo ze mě spontáně, tak ji hned beru ... mmmám hotovost! A bylo to. Chvíli se nic nedělo, tedy telefonovalo se na vedení do Brna atd. a pak mi sdělili, že už tam visí rok a že ji mimo mě asi stejně nikdo nekoupí, takže ať dám peníze na stůl mínus 20% procent a jdu svojí cestou s pánem bohem. Trošku zmateně jsem tak učinil a octnul se i s kytarou opět na ulici. Celé to trvalo asi 15 minut
Doma jsem začal kytaru detailněji zkoumat, očuchávat a hrát si s laděním. Nutno podotknout, že žádné kytary na světě nevoní jako Martinky! S kamarády se už léta snažíme přijít na to, čím to může být. Někdo tvrdí, že dřevo něčím napouštějí, jiný zas, že je to speciálním klihem. No ať je to jak chce, vůně je to v každém případě uhrančivá.
Radostná zábava to ale dlouho nebyla. Kytara totiž ne a ne kloudně ladit a zvuk se také nejevil adekvátní kytaře za ... no za dost peněz a stále zněla jako předražená plechovka. Vzhledem k tomu, že pro kytaru byly doporučeny struny maximální síly 10, nemohl jsem ji rozehrát silnějšími strunami aniž bych riskoval poškození nástroje. Po čtrnácti dnech jsem z toho začal být poněkud nervózní a vyhledal pomoc kytaráře, respektive houslaře. Ten mi pošteloval kobylku, ořech a po delší debatě doporučil stavět kytaru vedle reprobeden a hrát na ní co to jde. To víte je to masiv, dodal. Tak se moje nová kytara zabydlela natrvalo vedle mých sloupových beden Tanoy.Nějakej pátek to trvalo a tak po roce se mi začala kytara občas i líbit. Ovšem to jsem s ní nikdy nekoncertoval. Potom jsem dostal nabídku od Yvonne Sanchez a bylo žádoucí začít hrát na akustickou kytaru. Kupovat nylonku se mi nechtělo, protože jsem ke kytarám tohoto typu nikdy neměl žádný vztah a tak jsem dal nainstalovat na Martinku snímač Fishman a začal na ní hrát koncerty.
Ze začátku to kladlo menší odpor, ale časem se začala vyhrávat a vyhrávat a po osmi letech koncertů s Yvonne začala zpívat jako skřivan lesní!
Dnes už je to osvědčená stálice mého kytarového parku, na kterou se dá stoprocentně spolehnout. Zvuk je vyrovnaný a medový ve všech polohách. Krásný nástroj! Trošku mi to připomělo pohádku o ošklivém kačátku. Trpělivost se v tomto případě zkrátka vyplatila.
No a teď se dostáváme opět na začátek příběhu. Letos na Frankfurtu jsem samozřejmě hledal mimo jiné i stánek svého zamilovaného Martinu.



Koukám kolem dokola koukolem až jsem narazil do drobnějšího zrzavého kudrnáče s knírkem pod nosem. Im sorry, vypadlo ze mě. A hele ... stánek Martinu! V tu chvíli mi doklaplo, že jsem narazil do Christiana Fredericka Martina IV. Wait please ... poslyšte hraju na vaši kytaru už nějakou dobu a je to vážně klasa! Podíval se na mě laskavým pohledem člověka, kterej tuhle a jim podobné věty slyšel už milionosmsettisíckrát a řekt, to mě těší, chcete si nějakou vyzkoušet? To nemusel říkat dvakrát. Obešel jsem s ním stánek a vybral několik favoritů. Strávil jsem tam asi hodinu, dvě a dostal návdavkem nějaké suvenýry a trička. Když jsem mezi řečí panu Martinovi sdělil, že bych si rád ještě nějakou kytaru od nich pořídil, ale že ceny jsou na moje poměry dost vysoké, suše poznamenal: sbírám sportovní auta, taky se mi zdají drahá.

Každý kdo někdy navštívil výstavu hudebních nástrojů ve Frankfurtu mi dá jistě za pravdu, že hladina hluku v některých pavilonech je už neměřitelná. Každý si mermomocně potřebuje vyzkoušet svůj vyhlídnutý nástroj a to nejlépe v koncertní hlasitosti. Zejména pak v oddělení elektrických kytar a aparatur je to kritické. Zaslechnout v tomto hluku zvuk intelektuální jazzové kytary je téměř nemožné.
Přesto jsem spíš uviděl, než uslyšel dvě postavy krčící se na menším pódiu ve druhém patře pavilonu č.4. Když jsem přišel blíž, tak jsem v okolním hluku i poznal, že hrají známý jazzový standard Night and Day. Kytarista hrál převážně harmonicky v blocích a nepouštěl se do žádných exhibicí. Basista hrál velmi zkušeně s citem a odevzdaností svému nástroji. Po chvíli mi bylo jasné, že si oba hudebníci vytvořili svůj mikrosvět a hrají v představě malého příjemného jazzclubu. Co dodat, milá chvilka v tom okolitém rámusu. Když dohráli svůj blok a Jordi Torrens zvednul oči od kytary, usmál se širokým srdečným úsměvem ... "hi Roman, nice to meet you"!
Podali jsme si ruce, padlo pár vět na uvítanou a šli jsme udělat tento rozhovor do blízké kavárny, tedy hlavně do klidu!



Roman: Takže ahoj Jordi!
Jordi: Ahoj
Roman: Přejdeme k první otázce. Kdy jsi začal hrát na kytaru?
Jordi: Na kytaru jsem začal hrát v devíti letech, ale poctivě tak od čtrnácti let.
Protože ve Španělsku, když jsem byl kluk, jsme měli diktátora a nebyly tam žádné školy a žádné studijní materiály. Byl jsem moc šťastný, že naproti našemu domu vyrostl obchod s klasickými kytarami kde prodával jeden učitel z Chicaga. To byl fakt výborný učitel a to že jsem ho poznal, byla jedna ze dvou věcí, které mi změnily život. Ta druhá věc byla když mě ve čtrnácti vzal kamarád na jazzový festival blízko Barcelony kde hrál první jazzový muzikant, kterého jsem kdy slyšel Charles Mingus a to změnilo můj život navždy!
Abych se vrátil k tomu učiteli, on mi řekl strašně moc věcí. Určitě daleko víc než jsem vůbec v tom věku mohl pochopit. Jako alterované akordy, substituce, mimotonální dominanty atd. Časem jsem to ale zužitkoval a v době kdy už bylo všeho dostatek, knih, nahrávek, video škol, atd. jsem se uměl zorientovat a vzdělával se dál samostudiem. Vlastně jsem původně začal hrát na piáno, ale přešel jsem na kytaru, protože je ve Španělsku velmi populární.
Roman: Kytara je ve Španělsku asi nejpopulárnější nástroj, ne?
Jordi: Ano, to v každém případě a taky se tam hrnou kytaristé z celé Latinské Ameriky. Je tam opravdu velká konkurence. Mezi nimi opravdu monstrózní hudebníci.
Roman: Líbí se ti Paco de Lucia?
Jordi: Ano! Není to úplně můj šálek kávy, ale rozhodně ho respektuji. Ve Španělsku je hodně kytaristů, kteří míchají flamengo s jazzem, což mi přijde velmi pěkné.
Roman: Ty taky používáš prstovou techniku velmi často.
Jordi: Hraji speciální technikou a kombinuji hru trsátkem s prstovou technikou. Řeknu ti proč. Hraji ze 70% na nylonové struny a sóla hraji vždy speciálním dřevěným trsátkem.
Roman: To je velmi zajímavé! To trsátko je opravdu tlusté tak 3-4 mm. Co je to za dřevo?
Jordi: To nevím , ale jedno ti určitě pošlu. Dělá je pro mě kamarád a už bez nich nedokážu hrát . Prostě zvuk plastového trsátka je jiný.
Roman: Tou technikou o které mluvíš hraje taky John Scofield. Trsátko drží mezi palcem a ukazovákem a hraje i prostředníkem a prsteníkem.
Jordi: Ano? Já tak hraji velmi často. Nebo mám trsátko na proužku kůže kolem zápěstí, abych ho mohl kdykoliv uvolnit a hrát prstovou technikou. Tohle dřevo není Eben ani Rosewood a opravdu nevím co je to za dřevo, ale podle mého mínění je to stejný zvuk, jako když hraji prsty. Před dvěma lety jsem hrál v Argentině a setkal jsem se tam s klasickým kytaristou a ten nemohl věřit, že hraji trsátkem na nylonové struny a když jsem mu to trsátko ukázal, už mi ho nevrátil.
Roman: No a jak jsi vůbec k takovému trsátku přišel?
Jordi: To ti musím vyprávět. Je to zábavný příběh . Otec mého kamaráda pracoval v továrně na knoflíky a když tu továrnu zrušili, tak si nechal všechny stroje doma uschované. Po létech na nich začal vyrábět jeho syn různé maličkosti a taky tato trsátka. No a tak jsem se dostal k tomu trsátku.
Roman: Jak často týdně cvičíš?
Jordi: Já cvičím každý den.
Roman: nechápavý výraz - každý den?!
Jordi: ano každý den, ale neber to tak, že stále studuji něco nového. Většinou si jen tak hraji. Když jsem byl student, tak jsem cvičil opravdu poctivě tak 6 hodin denně, ale teď se snažím hrát alespoň 2 hodiny denně.
Roman: Když jsem studoval, tak jsem taky tak cvičil, ale teď se mimo koncerty dostanu ke kytaře zřídka kdy.
Jordi: Určitě, ale pro mě cvičení představuje spíš udržení kondice, zopakovat si svůj repertoár a tak dále. Není to hraní stupnic a prstových cvičení. Třeba jen zavřu oči a nechám proudit hudbu skrze sebe jako na koncertě. Dělám to i pro zábavu a stále mě to baví.
Nemám rád kytaristy kteří mají naučené postupy, hrají kšeft od kšeftu stejné nesmysly, které mají nacvičené a hrají je naprosto bez pointy. Já se snažím hrát melodie a být v každé improvizaci zároveň skladatelem. Myslím si, že hudebníci, kteří jsou i skladatelé, dokážou lépe pointovat improvizaci.
Roman: Jasně to vím, slyšel jsem tě hrát a je mi jasné, že se snažíš dostat do nitra skladby a sleduješ možnosti co ti nabízí momentální inspirace. Ještě mě napadá, kdo je tvůj nejoblíbenější kytarista?
Jordi: Tím, že jsem začal hrát na piano a věnoval se více skladbě, než improvizaci a potom i když už jsem hrál na kytaru, tak musím říct, že jsem kytaristy moc neposlouchal. Samozřejmě, že bych jmenoval na prvních místech Jima Halla, Wes Montgomeryho, Kenyho Burrella, Charlieho Christiana, Edieho Langa. Taky mám rád Pat Methenyho, Johna Scofielda a další. Jenže daleko víc než kytaristy jsem poslouchal zpěváky. Přitahovalo mě to už jenom proto, že je tak těžké doprovodit zpěv na kytaru. Chtěl bych taky říct, že opravdu kytaru miluji a jsem velmi šťastný, že jsem kytarista, protože musíš velmi opatrně vybírat tóny. Na piáno můžeš hrát všema desíti, ale na kytaře musíš počítat s jistými omezeními a stylizovat svoje hudební představy.
Roman: Kytara má také velmi široké zvukové možnosti.
Jordi: To samozřejmě. Zejména pak elektrická kytara, ale toho já až tak nevyužívám a snažím se vytěžit z klasického zvuku co jde. Tím bych chtěl také zdůraznit, že víc než kdokoliv jiný se mi líbí právě Jim Hall. Mám ho rád pro jeho filozofii. Já miluji jeho filozofii, protože svým přístupem a hrou otevřel dveře do jiného světa mnoha lidem.
Roman: A co si myslíš o jeho zvuku?
Jordi: Tobě se nelíbí? On měl řadu zvuků. Je rozdíl mezi různými obdobími. Třeba jeho rané nahrávky, kdy hrál na Gibson jsou dost jiné než období posledních let kdy hraje na Aquisto nebo Sadowski.
Roman: Víš mě se nelíbí ten hodně zahuhlanej zvuk, kdy vlastně nevíš co hraje za tóny. Kdysi jsem to taky vyznával, protože je to pohodlný a není tam slyšet žádnej kiks, ale pak jsem musel ocenit spíš ten otevřenější tón. Krom toho ten zahuhlanej zvuk mi taky vadí na Pat Methenym.
Jordi: Přesně. Nejvíc se mi líbí Hallův zvuk z přelomu 50 a 60 let. No a Methenyho mám nejraději v menších partách i v duu, nebo na akustickou kytaru, protože pro mě je akustická kytara v každém případě nejoblíbenější nástroj. A zejména nylonka, ta je taková expresivní.
Roman: Líbí se ti nějací mladí kytaristi, jako Kurt Rosenwinkell?
Jordi: Použiju slova jednoho starého kytaristy a přítele: Hrají úžasně, ale nehrají noty, které bych rád slyšel . Možná už jsem starý, ale je to i můj názor.
Roman: Co říkáš na kytaristy z Los Angeles ty rockovější, jako Scot Henderson, Steve Lucater nebo Mike Landau?
Jordi: Hm, tak to je velmi odlišný styl, ale líbí se mi. Speciálně Michael Landau je vynikající, protože je velice kreativní a svobodný. Hraje si co ho napadne a nemá žádné žánrové předsudky. Scot Henderson je zkrátka virtuóz. Někdy to poslouchám, protože mi to nosí moji studenti, ale připadá mi to jako perfektní kytarové demo. Teď vám ukážu jak se to má hrát, ale občas v tom nic víc není. Viděl jsem ho kdysi v Barceloně se Zawinul Syndicate a bylo to moc pěkné. To je jiný svět. Užil jsem si to právě proto, že to bylo tak jiné. Vůbec nevím jak bych takové věci na kytaru zahrál .
Roman: Takže tvoje kořeny jsou v klasické jazzové kytaře?
Jordi: Ne, moje pravé kořeny jsou ve španělské kytaře s nylonovýmí strunami! Čili v latinskoamerické hudbě. Přesně si pamatuji ten moment kdy jsem si to uvědomil. Znáš Astora Piazzolu? Kdysi jsem hrál s jeho basistou a ten mi řekl: nesnaž se pořád hrát jako američani. My máme jiné tradice a jinou kulturu. Máme taky krásné písně. Nehraj Misty, hraj Abalero, protože je to stejná harmonie a hlavně naše tradice. Jestli chceš hrát Be-Bop, tak hraj radši Merenge, nebo Varatcha nebo něco takového. Harmonie je stejná jen rytmus je jiný. Řekl jsem si ten chlap má pravdu a odložil jsem svého Gibsona a šel si koupit akustickou kytaru s nylonovými strunami. Za rok se všechno začalo měnit k lepšímu. Byl jsem mnohem úspěšnější, protože jsem hrál stále jazz, ale se Španělským aroma . Do dnešních dnů takto hraju a možná s ještě větším respektem ke Španělským tradicím než dřív. Ať si hrají ostatní jak chtějí, ale tohle jsem já.
Roman: To mi připadá jako dobrá cesta. A co muzika tvého mládí? Netvrď mi, že ti nic neříkají hard rockové kapely sedmdesátých let!
Jordi: Ale ano, říkají! Mám rád Black Sabbath, Deep Purple, Led Zeppelin, miluji Jimmiho Hendrixe a další. Jistěže jsem se tomu ani nemohl vyhnout, ale od té chvíle co jsem slyšel toho Charlieho Minguse - však víš .
Roman: Jasně chápu a taky je to úplně jinej kytarovej styl. Když chceš hrát zkresleným zvukem, tak musíš studovat zbrusu novej systém hry na kytaru.
Jordi: Taky by mě nelákalo hrát stejný věci jako všichni ostatní. Mám na mysli ta bluesová a rocková klišé. Například ty jsi Čech a můžeš do své hudby míchat spoustu folklórních prvků a tím můžeš být unikátní. To se týká i jazzu. Nechci hrát ty klišé jako "tento lick je na Dm7 do G7" a podobné blbosti. Chci být něčím unikátní a hudba mého regionu mi k tomu pomáhá.
Roman: Promiň, ale včera jsi hrál Prelude to a Kiss, nebo Night and Day jako by se nechumelilo .
Jordi: Ano, ale to bylo proto, že jsem hrál s americkým basistou, který nezná moje skladby, ale dnes budu hrát svoje věci. Je to vynikající hudebník, ale není to tak jednoduché hrát španělskou hudbu pro Američana. Taky hraji rád jazzové standardy, ale není v tom pro mě už žádné překvapení.
Roman: Mám připravenou otázku, která se zdá v tuto chvíli už zbytečná, ale schválně jestli mě překvapíš. Jakou kytaru používáš nejraději?
Jordi: Zejména akustickou nylonku.

V té chvíli nás překvapil a trošku i vylekal strašný křik a shluk lidí. Policie odváděla malého Korejce, který se cukal a křičel ať lidi nekupují nic od firmy Cort, která má na triku nějaké bezpráví, ale nebyla ani možnost o tom zjišťovat víc. Pak jsem viděl skupinku s transparenty v dodávce před výstavištěm. "Je to smutné" poznamenal Jordi. "Taky čínský import je na dlouhou debatu. Zaměstnávání vězňů a otroků .... pryč od toho."



... takže používám nejčastěji nylonku a na jazzové nahrávky mám lubové kytary Mayfield a AZ-10 od firmy Framus. Víš já vybírám nástroje velmi pozorně. Sleduji jaké bylo použité dřevo, jaké snímače, jak sedí krk a podobně. Mám rád kvalitní nástroje. Nicméně můj zvuk vytvářím na nylonové struny. To je můj hlas. Když hraju na elektrickou kytaru a zvuk vychází ze zesilovače, tak je to pro mě jako hlas někoho jiného. Z toho taky vyplývá, že mám radši širší a rovnější hmatník jaký je na klasické akustické kytaře.
Roman: A jaké struny obvykle používáš?
Jordi: Nemám žádné speciální oblíbené. Vždy nějaké kvalitní nylonky a hlazené struny na jazzovou kytaru. Myslím, že vybrat struny na nylonku je těžší, než na elektrickou kytaru nebo tomu přikládám možná větší váhu.
Roman: Co tvoje plány do budoucna? Slyšel jsem, že máš mít na podzim šňůru v Čechách.
Jordi: V Praze jsem byl dvakrát a to co teď řeknu, není kvůli tomu, že jsi Čech, nebo že rozhovor děláš pro český časopis, ale totálně jsem se do Prahy zamiloval.
Moje oblíbené město je Buenos Aires. Tam se byl a hrál opravdu mockrát. Vnímám města taky podle hudby a v Buenos Aires je opravdu spousta dobré hudby. Tam lidé chodí ven každý večer. Do divadla na koncert, do oblíbené hospůdky atd. Všude a každý den se tam něco děje a to je neuvěřitelné. V Praze je také velmi zajímavá atmosféra, která se sice nepřímo, ale přesto Buenos Aires podobá. Zejména jsem byl překvapen vysokou úrovní hudebníků. Taková hudební úroveň ve Španělsku není. Další důvod proč se mi Praha líbí je, že je to místo pro mnoho hudebních stylů, což ve Španělsku taky není. Taky je v Praze spousta malých klubů a hospůdek, kde se dá hrát. To je myslím ojedinělé. Zkrátka líbí se mi Česko i Češi. Nevím kde přesně budeme hrát, ale má to být určitě v Praze na Moravě a možná i na Slovensku. Taky vím, že to má být od října do listopadu. Celé to organizuje Michal Filek, fajn člověk který dělá pro Warwick. On mi hodně pomohl a ten projekt děláme spolu. Michal je velmi muzikální a hraje na kontrabas, tak proč toho nevyužít. Když hraju v Itálii, Německu či ve Francii, tak cestuji sám a domlouvám si rytmiku přímo na místě. To bys měl dělat taky, je to praktické a lokální hudebníci ti můžou dost pomáhat. Ve Francii mám projekt s jedním vibrafonistou a když přijedu, tak hraju s jeho triem. On hrál s Tete Montoliu. Zkrátka není to jako kdysi. Dnes najdeš skvělé muzikanty co tě doprovodí skoro všude. Což je rozhodně příjemné .
Roman: Trošku mě tvoje optimistické tvrzení překvapuje, ale na druhou stranu nemám tolik zkušeností z ciziny jako ty.
Jordi: Tak to musíš zjistit .
Roman: Ano měl bych s tím začít, je nejvyšší čas! Jordi, děkuji moc za rozhovor a moc se těším až se zase setkáme.
Jordi: Taky moc děkuji a pozdravuj v Praze.

Mojí první elektrickou kytarou byla "vytuněná" Alexandra . Měla převinuté snímače, cívky zalité v epoxidu a spolehlivou Shaller mechaniku. V době, kdy jsme si mohli nechat o zahraničních kytarách jen zdát a obdivovat je pouze na fotografiích slavných kapel, kdy na tyto nástroje u nás hrála jen hrstka barových všeumělů, kteří se dostali za hranice všedních dnů, mi tato kytara připadala jako zázrak. Nehrála úplně špatně a upřímě, i skvěle vypadala a bodejť by ne. Nebyla zhotovena podle návrhu mistra kytaráře Pepika Vodrážky z Lubů, ale byla vyvinuta americkou firmou Gibson už v roce 1958 a velmi brzy se stala oblíbenou klasikou. Tato vynikající a univerzální kytara nese strohé označení ES-335! Třitřipětka, jak jí kytaristi říkají, je pro mě něco jako Porshe 356. Naprostá klasika . Když dal v roce 1952 Gibson na trh Les Paula, jednalo se o velký posun ve filozofii firmy. Možná ten posun byl až moc velký na hráče, kteří Gibson do té doby preferovali a bylo zřejmé, že chybí jakýsi mezičlánek. Při stále se zvyšujícím výkonu zesilovačů a hlučnější hudební produkci kapel měly lubové kytary problém se zpětnou vazbou a na Les Paula si hráči zvykali pomalu. Zpětná vazba vzniká tím, že snímače kytary snímají zvuk, který se vrací z reproboxu a rozkmitává ozvučnici kytary. Tím vzniká souvislý tón, hučení, nebo pískání, které nazýváme zpětnou vazbou. Zpětná vazba, ale nemusí být nutně nepříjemná a někteří hráči jí dokážou velmi dobře využívat. Jimmy Hendrix si na tom takřka postavil kariéru. Daleko míň známý kytarista Marco Pironi ze skupiny Adam and The Ants dokázal se zpětnou vazbou a svým Les Paulem taky velmi zajímavé věci. Nicméně zpět do cédur. Pokud chtěl zpětnou vazbu Gibson eliminovat, ale zachovat ducha lubové kytary, musel luby ztenšit a umístit do kytary středový blok, který luby podpírá a zamezuje jejich chvění přičemž "S" výřezy byly zachovány a s tím i povaha lubové kytary. Dřevěným blokem, možná podružně, získali vývojáři možnost pro umístění kobylky a strunníku doprostřed ozvučnice. Pro lepší hráčský komfort přidali ještě bonus v podobě vrchního výřezu a ES-335 byla na světě. Tento oboustranný symetrický výřez byl uplatněn poprvé v histori a stal se typickým znakem tohoto nástroje, který později zařadila do svého výrobního programu snad každá firma včetně Fendera. Na 335ku montovali celou řadu snímačů. Singly P90 i hunbuckery 57 classic. Dnes se řídí výběr snímačů podle cenové kategorie nástroje. Nejdříve začal Gibson vyrábět 335ku v barevné verzi natural pak sunburst a potom od roku 1961 ve slavné červené. Na některé modely začali po vzoru kalifornského konkurenta montovat také Bigsby vibráto ale to jen zbytečně zvyšovalo hmotnost nástroje a opravdové hráče to moc nepřitahovalo. Výčet hráčů, kteří kdy na na 335ku hráli je přímo gigantický. Stala se velmi oblíbeným nástrojem snad pro všechny hudební styly a často byla používána pro svůj skvělý vzhled jako "image kytara". Takže alespoň rámcově. Pokud jste viděli film o Woodstocku, jistě vám neuniklo skvělé vystoupení Ten Years After s Alvinem Lee. Hodně taky na ní hrál Eric Clapton v Cream, John Lennon nebo Chuck Berry. Oblíbili si jí také slavní bluesmani jako B.B.King, John Lee Hooker nebo Albert King. Pro jazzrockové hráče se stala ES-335 opravdovou ikonou. Neumím si představit Larry Calrtona, nebo Johna Scofielda hrát na jiný nástroj . I když Scofield hraje léta za úplatu na Japonskou kopii Ibanez AS-200. Nesmím taky zapomenout na Johna McLaughlina či Lee Ritenoura, ale jak už jsem napsal hráčů všech stylů a žánrů bylo a je opravdu dost. No a jak 335ka připadá mě? Upřímě řečeno je těžké najít na takovém nástroji nějaké mouchy. Jednou za čas sestoupí něco z hůry a všichni víme, že je to ono. Na světě je všehovšudy 5 základních modelů elektrických kytar a ES-335 mezi ně zkrátka patří! Když si vezmu tuto kytaru do ruky inspiruje mě nejvíce asi do blues. Zpěvný a roztřepený tón přímo nabádá k bluesovým likům. Kytara je posazená spíš středově, bez výrazných basů a tahavých výšek. Proto na ni dobře zní otřelé ale skvěle fungující shuffle blues beglajty. V sólech má tendenci ke zpěvnému tónu a skvěle se podvoluje jakémukoliv znásilňování a tahání strun. Je asi nejměkší z kytar co mám a tón se skvěle láme. Váhově je v průměru asi někde kolem 3 kg, což je uspokojivé. Má 22 pražců a menzura klasická Gibson 24-3/4", která mi velmi vyhovuje. Takže, když to shrneme, nemůžu jinak než vám ji vřele doporučit .



Jediné co by vám mohlo malinko vadit je její cena. Dolar stoupá a při své poslední návštěvě gibson.com, se na mě smála cena $5.649,- za Dot Reissue, kterou mám tu čest vlastnit. Nicméně je to cena doporučená, kterou prodejci většinou porušují a prodávají nástroje o dost levněji. Když se nad tím teť zamýšlím ani mi nepřipadá tak vysoká na to, že se z této kytary budete určitě radovat celý život a nikdy, na to vemte jed, vám nezestárne, protože se stala evergreenem!